Proměny života.

 

 

Prosím, už ne! Ať už to skončí! Už nechci páchat dobro, pomáhat druhým, pociťovat lásku a péči druhých! Už nechci pociťovat ten blažený pocit, když někomu udělám radost! Ne, ne, ne, prostě ne! Co to plácám? Vždyť právě kvůli tomu se mi to děje! Jsem v pasti!

Jsem v začarovaném kruhu. Nechci páchat dobro, ale protože nechci, musím. Přece jsem si žil tak v klidu. Měl jsem své pravdy, uznávám, někdy ne zrovna příjemné pro okolí. Měl jsem své peníze, moc, slávu a respekt. Ani jedno však dnes nikdo nedostane jen tak a zadarmo. Musíte bojovat, jít přes mrtvoly, občas někoho potopit, ponížit, zesměšnit, ba dokonce někomu ublížit, aby jste se dostali vysoko. Zkrátka doba nepřeje slabochům a zbabělcům. A slušným? Chá! To už vůbec ne! Dnes se bez pastí, pomluv, ublížení a nepoctivosti nikam nedostanete. Na co jsou slova jako láska, poctivost, slušnost, pokora, pomoc a jiná hloupě znějící prázdná slova, která mi nikdy nic neříkala! A teď, když je musím používat, ba dokonce prožívat na vlastní kůži, ničí mě to.

Žil jsem si spokojeně až do doby, než se objevil on. Nevím, co je zač, ale štve mě. Dělá si se mnou co chce. Nutí mě páchat dobro a já se nemůžu vzepřít. Ať dělám, co dělám, pořád tu je! Není se mnou úplně pořád, to ne, třeba teď zrovna tu není, ale když se objeví, vím, že je zle. A ty jeho řeči pořád! Kdo se v nich má vyznat? Prý, až dozraje čas, vyslovím jeho jméno a budu mít klid. Ale já ho nechci znát, co je mi do něho? Já chci jenom znovu nalézt svůj klid, svoji nenávist a svoji zlobu. K čemu je, dělat lidem radost? Proč se mám neustále dívat, jak se lidé usmívají, objímají se a jsou šťastni? Prý je se mnou pořád, ale doposud byl hodný. Prý mi dával vše, co jsem si přál a podporoval mě. Ale já si přece všechno musel vykřičet sám! Nikdo mi nepomáhal!

Kdybych někomu řekl, co se mi děje, vysmál by se mi do obličeje a zavřel do blázince. Občas si říkám, zda nejsem opravdu blázen, bojím se vyjít ze svého sídla, bojím se nadávat, bojím se stěžovat si, bojím se cokoliv říct – vše je totiž okamžitě použito proti mně. Bojím se už natolik, že nechci už ani nahlas nadávat na něj. Proto jsem alespoň začal psát tyto řádky, ale musím dávat pozor, aby mi na to nepřišel. A když by se mi to nepodařilo utajit, ať se stane, co se má stát. Jsem už tou dobrotou natolik otupělý, že už mi nezáleží na ničem.

Přesto si stále dokola pokládám otázku, zda jsem blázen, nebo nejsem. Co když je to sen, ze kterého se jednou probudím? Ano, to by byla ta lepší varianta. Nebo jsem se proti své vůli stal součástí nějakého tajného vládního experimentu? Ale co potom ty příhody, které zažívám? Asi bych měl konkrétněji popsat, co se semnou vlastně děje. Mám však obavy, že když si to někdo přečte, ztratím veškerou autoritu a moc a skončím někde v pavilonu A psychiatrické léčebny nadopovaný utišujícími léky. Ale co když mi právě to, že se to o mě někdo dozví, pomůže dostat se z tohoto začarovaného kruhu? Dobře tedy. Ven s pravdou. Můj problém tkví v tom, že pokud začnu na něco nadávat, nebo si na něco stěžovat, popřípadě něčemu ublížím, je-li to možné, pak… Bojím se to vyslovit. Zkrátka pak se v ono dotyčné proměním… A je to venku. Uvažuji realisticky, nemám rád záhady, neholduji čarodějnictví, nevěřím na reinkarnaci, odmítám posmrtný život a přesto se mi to děje. Ale to není všechno. V podobě, kterou zrovna přijmu, musím dělat to, co absolutně odmítám a nesnáším – páchat dobro, rozdávat radost, lásku a štěstí. To vše naprosto nedobrovolně, s odporem a pohrdáním. Jak je to možné? Prostě sám nevím a nerozumím tomu. Když vezmu podobu čehokoli, sice dále uvažuji po svém, ale do toho mého myšlení jako by se někdo nebo něco nabouralo, jako do počítačového programu a nasadili mi tam virus, který nechá proběhnout původní myšlenkový program, ale vzápětí v něm udělá změny a přeprogramuje ho na program nový, podle něhož pak začne fungovat celý mechanizmus, tedy já. Takže jednoduše řečeno, začnu dělat něco, o čem vím, že to nechci udělat, myšlenkami se tomu bráním, ale protože souběžně funguje i ta druhá část mozku, která je ovšem v tom okamžiku silnější, tak to prostě udělám. To je ovšem ta horší varianta. Pak tu ještě mám tu lepší variantu a tu nejhorší. V té lepší situaci sice fungují moje původní myšlenky, dokonce se chovám po svém – zle, ale bohužel vždy ubližuji pouze sám sobě. Mám pocit, že už umírám, že už konečně všechno končí, že konečně budu mít klid a pokoj. Jenže v tom okamžiku se objeví někdo, kdo mě opět proti mé vůli začne zachraňovat a co víc, začne se o mě starat a pečovat, zkrátka všemožně zabraňovat mému pokojnému hynutí. A já v tu chvíli vím, že jsem zase v háji, že opět přežiji a vše bude pokračovat dál, donekonečna. Lepší případ je to proto, že mi nedělá vyloženě špatně, když za mě někdo bojuje a zahrnuje mě péčí, ale nikdy jsem na to nebyl zvyklý a také mám strach, že se za péči budu muset nějak odměnit, což se nakonec stejně stane, ale jak jinak, než proti mé vůli. Tou nejhorší variantou je pak směs obojího, tedy nejprve o mě někdo pečuje a když se dostanu z toho nejhoršího, musím dotyčnému dělat radost a další nesmyslné skutky.

Ať dělám, co dělám, všechno dobro se mi hnusí a považuji ho za nejhnusnější humus světa. Dále pak nesnáším lidi, zvířata, rostliny a většinu věcí. Všechno je na nic! Jenom já sám nejlépe vím, co chci, co potřebuji, čeho chci docílit a jak toho docílit. Hlavně žádné slitování s nikým a s ničím! Jen tak může být člověk spokojený a šťastný. Fuj, to poslední slovo jsem napsal omylem. Šťastný člověk totiž nemůže být nikdy, protože když si myslíte, že jste na vrcholu, vždycky se najde někdo, kdo by chtěl to, co máte vy a ještě víc. Vy pak musíte bojovat dál. Buď toho dotyčného sestřelit zpět k zemi, kam patří, nebo za každou cenu získat víc, než má on, popřípadě být ještě silnější a mocnější než on.

Všechny jsem zatím dokázal srazit k zemi, ponížit, zadupat do země, nebo prostě jen odstranit. Jenom u jedné osoby, či co to je, se mi to nedaří. Je to parchant všech parchantů! Neplatí na něj sice zatím nic, ale já ho jednou k té zemi srazím. A pak bude poslouchat on mě…

 

 

Dodatek: Právě tu byl zas. Prý mi celou dobu stál za zády a sledoval, co píšu. Vysmál se mi do obličeje a pravil, že moje slova jsou pro něj dost silná, ale prý je v pořádku, že o něm začínám psát a věří, že jednou se těmto řádkům zasmějeme spolu. Prý věří i tomu, že jednou pochopím, jak jsem byl hloupý, namyšlený a slepý. Taková drzost! O mě se nikdo otírat nebude! Ještě uvidíme, kdo z nás dvou zvítězí! Já nebo on…