Bouře

            Stojím uprostřed louky a kolem mě se zvedá vítr. Nacucaná černá mračna nevěští nic dobrého. Na tvář mi dopadnou první velké kapky. Vítr nabývá na síle, mé vlasy tancují v divokém rytmu, oblečení je bezmocnou loutkou. Asi se divíte proč se nejdu schovat. Tak dobře vysvětlím vám to…i když nevím jestli to pochopíte. Doufám že mě ta bouře očistí, udělá ze mě lepšího člověka, možná si mě vezme na věčnost…budu ji vděčná za cokoli. Rozhodně to nemůže být horší než je to teď. Můj život se hroutí jako domeček z karet, nic nemá smysl ani má existence. Deprese, krásné slovo, které se v poslední době skloňuje ve všech pádech. Nevím jestli ji trpím, a není to vlastně jedno? Stejně jak by mi pomohli…napsali prášky, snad nějakou terapii, či snad zavřeli do blázince všechno by to dělali v dobré víře aniž by tušili že mě už není pomoci. Snad v příštím životě anebo je ještě nějaká naděje? Dům spiro spero (dokud dýchám, doufám)…kdysi jsem tento latinský citát milovala, léty mi však zhořkl na jazyku. Doufat?a v co? Lepší zítřky? a budou vůbec nějaké? Já dneska doufám jediné že jeden z milionů blesků křižujících oblohu si vybere za cíl právě mou maličkost.

            Vzhlédnu k obloze kde je blesk stíhán bleskem a vychutnávám si ty dunivé zvuky doprovázející tyhle úchvatné světelné úkazy. Jsem promočena na kost a oblečení mě objímá jako druhá kůže. V jiném případě bych doufala že to neodnesu chřipkou ale dnes doufám že mě postihne ta nejhorší, nevyléčitelná forma. V hlavě mi víří tisíce myšlenek, přání a nesplněných snů. Škoda že se nemůžu ztratit do imaginárního světa a prožít si všechny naplno. Pak by tohle všechno nebylo za potřebí. Ne že bych po večerech neutíkal do světa snění ale to jsem jaksi vždycky věděla že přijde ráno a s ním návrat do kruté reality. Když se mi poštěstilo tak jsem snila i ráno ale ani tohle štestí nemělo dlouhého trvání. Vždycky jsem musela zpátky. Po dnešku už třeba nebudu muset.

            Bouře nabývá na intenzitě, poryvy větru jsou stále silnější, větve okolních stromů se zmítají v tichém protestu. Možná vědí že jim to nepomůže, možná ne. Já to vím určitě. Kolikrát jsem takhle protestovala a nemělo to vůbec žádný výsledek snad jen prohloubení mého pocitu nepotřebnosti, osamělosti. Možná i vy jste někdy pocítili takové to pusto a prázdno i když se kolem vás nacházely stovky a možná i tisíce lidí. Často jsem si připadala jako duch. Neviditelný, zapomenutý.

            Mými útrobami se rozlévá chlad. Už si ani nevzpomínám že by tomu bylo kdy jinak…vlastně ano, pokud tedy nepočítám dětství tak to bylo naposledy když jsem spatřila jeho. V tu chvíli jsem myslela že se zastavil svět a země se pohnula, ve mně jako by vybuchla sopka. Ale proč se zabývat minulostí, když dobře vím že ON je dostupný asi tak jako víkendový výlet ke slunci. Mluvila jsem s ním asi milionkrát avšak vždy v kamarádském duchu. Možná jsem zbabělá ale nikdy jsem se mu ani koutkem oka nesnažila dát najevo jaké jsou ve skutečnosti moje city a myslím že on by o to ani nestál. Ne, na nezájem něžného pohlaví si opravdu stěžovat nemůže takže výběr je veliký, a navíc proč kazit naše přátelství. A tak se stalo že sem kolikrát trpěla když se vyptával na to či ono jak pochopit a potěšit srdce dívek. Samozřejmě jsem mu jako dobrá kamarádky vždycky poradila a pak v tichosti ronila hořké slzy.

            Tok mých myšlenek přeruší zvuk praskajícího dřeva. Otočím se a zahlédnu jak se na vzdálenějším okraji louky odporoučí k zemi staletá lípa a jako bych snad zaslechla zvuk svého jména. Blbost, nikdo neví kam jsem šla. Zas taková blbost to asi není, protože ho zaslechnu ještě jednou a zřetelněji jak jen to síla bouře dovoluje. Instinktivně se otočím a v dáli, za hradbou deště, spatřím lidskou siluetu. Je mi něčím povědomá…pomalu mi začíná svítat. Než však zmobilizuji své síly k útěku, neznámý je u mě a nečekaně surově mě uchopí za prokřehlé ruce.

            “O co se to tady…” pokračování se však nedovím, protože mě pohltí milosrdná tma...