Osudný den

Temná černá oblaka se snášela nad krajem, kterým putovala smrt. Dlouhé dřevěné domky stály v řadách vedle sebe jako koně, kteří nervózně čekají na startovní výstřel. Zem byla bahnitá a prosáklá potem, slzami a utrpením lidí, kteří tu přežívali. Vzduch mezi všemi budovami, ať už dřevěnými nebo kamennými, ve kterých žili němečtí oficíři, byl cítit krví a zápachem všudy přítomných mrtvol. Mezi lidskými znetvořeninami se procházeli nabubřeli vojáci Wehrmachtu s hlídacími psy na krátkém obojku. Vypadali jako hladoví vlci, kteří krouží kolem bezbranných ovcí. Sem tam z nějakého okna byla vystrčená ruka, která se dožadovala svobody svého života. Bylo, ale ráno a všichni vězni spali, připravovali se na další těžký pracovní den. V táboře nebyly uvěznění jenom židé, ale také političtí odpůrci, homosexuálové a především čeští vysokoškolští studenti. Mezi tyto mladé učně patřili i Radek a Honza, kteří spolu studovali Filozofii, a byly velcí přátelé už od základní školy. Bydlely v posledním domku, který ve věznici byl, společně s deseti německými komunisty. Za ta léta se chlapci naučili mluvit slušně německy a obstarávali potají jídlo z okolních vesnic. Doslova žili, jak se dalo a i věřili tomu, že to vše ve zdraví přežijí. To by však nesměl přijít onen OSUDNÝ DEN.

Bylo ráno jako každé jiné, Radek ležel na dřevěné posteli nad svým přítelem Honzou. Ten den už něco viselo ve vzduchu, bylo to něco velmi nebezpečného. Mezi tím co kamarádi spali, tak do ostatních domů už vbíhali tři vojáci s vysoce postaveným důstojníkem. Po několika minutách vtrhla posádka i do příbytku Radka a jeho kamaráda. Dva vojáci rozrazili dveře a hlučně napochodovali ke každé straně postelí. Důstojník spolu s poskokem se postavili majestátně doprostřed místnosti. „Aufwachen,“ tvrdě zařval důstojník. Tomu, kdo se hned nezvedne z lůžka, uštědřil poskok ránu bičem. Dva starší muži se začali zvedat, ale hned dostali ránu. Taky Honza málem slízl test, ale pohotově ucukl nohama, tak bič sjel do dřevě jako naštvaný had. Všichni se seřadili po šesti na jedné straně a čekali, co se bude dít. Poskok začal hovořit lámavou češtinou, která doslova tahala za uši. „Víte co je dnes za den?“ klidným hlasem se optal vězňů. Jenomže ti jenom skoprněle stáli. Poskok chvíli čekal na odpověď, která se mu však nedostavila tak pokračoval. „Dnes je 4. Června, roku 1942, zemřel říšský protektor Reinhard Heydrich.“ V tu chvíli poskočila v Radkovi dušička, hned mu došlo, co se bude dít dál. „Po útoku československými atentátníky,“ s těmi slovy se zastavil před Janem a zblízka mu hleděl do očí. Honza však neuhnul, byla to vlastnost, kterou na něm Radek obdivoval, i když byl v sebe horší situaci, nikdy neodvrátil zrak. „Za dvacet minut před ubikací,“ promluvil důstojník. Poskok si ještě všechny přísně přeměřil a následoval svého velitele ven. Vojáci za nimi poslušně odpochodovali. Honza se otočil a malým zamřížovaným okénkem se podíval co se děje venku. Některé domky už byly vyklizeny a vězně odváděli neznámo kam. Radek se k němu připojil. Jejich spolubydlící jim však nevěnovali pozornost a chystali se na nakázaný odjezd. Oba hoši sledovali jednu řadu mužů, která šla k vysoké zdi. Seřadili se do zástupu, v tu chvíli před ně předstoupilo osm německých vojáku a zastřelilo je.

Oba kamarádi se zhrozili nad svým osudem, který je čeká. Vystrašeně se na sebe podívali a hned věděli, co udělají. „To je odjezd na onen svět,“ prohodil Jan ještě trochu překvapený. Radek sáhl po svém batohu na palandě, „Nemůžeme dál čekat, nechci se dát zabít.“ „No to já taky ne, ale jak to chceš provést,“ opáčil Honza a Radek se starostlivě podíval z okna. Venku mu to připadalo jako když ženou krávy na porážku. Otočil se, „Jsme v posledním domě, stačí dvě stě metrů běh ve volným terénu a jsme u zdi, pak je to už hračka.“ Honza byl viditelně nervózní, nechtělo se mu ven a ani nechtěl riskovat útěk, ale co se dalo jiného dělat. „Jdu s tebou,“ odpověděl sebejistě Radkovi. Chlapci se chystali zasvětit do svého plánu i ostatní, ale zjistili, že ti už jsou venku. Hoši se na sebe věrně podívali a opatrně vylezli ze dveří. Němci zrovna začali počítat své oběti. To klukům nahrálo, přikrčili se a pomalu prošli kolem zdi. Na konci ubytovny se vší silou rozběhli ke svobodě. Vojáci jim nevěnovali velkou pozornost, měli dost práce s počítáním. V tom však jeden vykřikl „Dva chybí,“ Všichni se otočili směrem, kterým kluci prchali. Některým vězňům se objevila na tvářích radost, z jejich odvahy. Někteří si jenom povzdychly, že další dvě duše zahynou. Němci okamžitě začali pálit, jenomže v tu dobu byli už kluci napůl cesty od zdi. Vojáci nemohli ani zamířit, bránila jim v tom mlha, která byla to ráno dost hustá. Nějaké kulky však zasvištěly kolem hlav uprchlíků. Asi padesát metrů od poslední překážky na cestě za životem plným radosti, trefila kulka nohu Honzy, ten se hned skácel na tvrdou zem. Radek se zastavil a přiběhl mu na pomoc. Němci po nich stále stříleli, ale několik se k nim rozběhlo, aby je chytili. Radek pomohl příteli na nohy a vláčel ho ke zdi. Z posledních sil ho vyhodil na horu. Honza mu podal ruku, Radek se vyšplhal za ním. Kulky narážely na zeď a občas trefily stromy v lese, který byl za táborem. Chlapci bez rozmýšlení skočili dolů. Honza jenom zaskučel bolestí. Radek ho rychle hodil na záda a upaloval do hlouby lesa. Německá patrola už oběhla věznici a byla v patách uprchlíkům. Kamarádi se dostali už celkem daleko, ale Honza byl na pokraji smrti. Radek ho opřel o strom a snažil se mu ošetřit zranění. Honza ho rukou zarazil, „Nech mě tady příteli.“ Radek se na něj nechápavě podíval „Nikdy tě neopustím,“ Honza jenom kroutil hlavou. „Né, můj čas už nadešel, tak se zachraň alespoň ty.“ Radkovi začaly stékat slzy po tváři. Nechtěl svého přítele opustit, ale věděl, že když zůstane, zemře s ním. V dálce byl slyšet hluk němců a jejich psů. „Běž,“ řekl z posledních sil Jan. Radek se na něj ještě chvíli díval. Vytrhl ho štěkot blížícího se psa. Rychle vylezl na strom a skoval se v jeho koruně. Po chvíli přiběhli vojáci, „Tady jeden z těch dvou hajzlů.“ Honzu odtáhli do tábora. Radek měl z té výšky velký rozhled na celé to prostranství. Tiše sledoval osud svého kamaráda. Dva němci ho přivlékli před velitele tábora. Honza klečel, ale neztrácel tu českou hrdost, zvedl hlavu a zpříma se podíval oficírovi do očí. Jak bylo jeho zvykem. Ten vytáhl pistoli a jedinou ranou do čela ho popravil. Tak zemřel Jan, jediný můj přítel.