NEBE NAD SOMMOU-42

Světlo z petrolejové lampy osvětlovalo místnost, ve které u stolu seděla trojice postav. Poručík Robert Fantes střídavě hleděl na Francois sedící naproti němu a na velké nástěnné hodiny.

„Budu už muset za chvíli jít. Děkuji za večeři,“ pronesl.

„Doufám, že brzy zase přijdete,“ řekl starší muž s dýmkou.

„Určitě ano. Pokud se mi nic nestane.“
„Musíte na sebe dávat pozor,“ pronesla Francois.

„To se snažím. Ale ráno nevím, jestli se dožiju večera.“
„Co si myslíte. Jak ještě dlouho bude tahle ofenzíva pokračovat?“ zeptal se otec Francois.

„To nevím. Fronta se od jejího začátku posunula, ale k průlomu zatím nedošlo. Mám obavu, že tahle ofenzíva válku neukončí.“
„A kdy tedy tahle válka skončí?“ otázala se Francois.

„Tak to nevím. Doufejme, že Němce porazíme, co nejdřív. Třeba už příští rok bude po válce.“
„Měli jsem ty boše hnát už ve čtrnáctým zpátky do Německa. Teď jsou rozlezlí všude po Evropě,“ řekl muž.

„Kdyby vstoupila Amerika do války, tak by to pomohlo zkrátit válku,“ mínil Fantes.

„Ty však za oceánem Němci neohrožují. Je to zatím na nás.“
„To máte pravdu.“

  Zanedlouho všichni tři vyšli ven a naskytl se jim pohled na měsícem osvětlenou krajinu. Krásnou atmosféru rušilo jen vzdálené dunění děl.

„Takhle jasná noc už dlouho nebyla,“ řekl starší muž.

„To určitě některá naše letadla podniknout nálet,“ mínil Fantes.

„A německá?“ zeptala se Francois.

„Ta asi také. A možná, že i německé vzducholodě poletí bombardovat Anglii,“ řekl Fantes a nasedl na motorové kolo.

„Ať při vás stále stojí štěstěna,“ popřála mu Francois.

„Děkuji. V to doufám také,“ pronesl a nastartoval motorové kolo. To se záhy rozjelo a za chvíli jel po polní cestě, která byla osvětlena měsíčním světlem. Viditelnost byla perfektní a Fantes viděl několik metrů před sebe. Cesta se však zanedlouho stáčela ostře doprava a on do zatáčky vjel velkou rychlostí a na poslední chvíli postřehl větší kámen. Jemu se nestačil vyhnout a najel na něho předním kolem. Současně se ozvala rána, která doprovázela prasknutí pneumatiky, načež kolo vyjelo v plné rychlosti mimo cestu. Fantes vzápětí hleděl na rychle blížící se porost, do něhož vjel a poté přeletěl přes řídítka. Ve vteřině tvrdě dopadl na zem a zůstal ležet otřesený v porostu.

  Chvíli nehybně ležel a zároveň pocítil bolest v levém rameni. A když pomalu poklekl, tak si prsty pravé ruky začal rameno prohmatávat.

„Zatraceně! Přežil jsem letecký souboje a málem se zabiju na kole,“ řekl si. Několik minut pak pomalu bolavým ramenem pohyboval a poté se postavil na nohy.

„Sakra. Na letiště budu muset dojít pěšky,“ pomyslel si, když se sklonil nad motorovým kolem. Přitom zaslechl na cestě kroky a vzápětí postřehl přes porost postavu, která prošla nedaleko od něho. Zůstal přikrčený, ale za okamžik se nadzvedl a uviděl, jak postava jde k poli, přičemž se rozhlíží všemi směry. A když jej přešla, tak zmizela v houštinách na opačném konci pole.

„Co ten člověk tady může pohledávat?“ zeptal se sám sebe a současně uslyšel vzdálený hluk leteckého motoru.

KONEC ČTYŘICÁTÉ DRUHÉ ČÁSTI