Dívka z polí

Při rozbřesku v namodralém oparu,

proplouvá dívka se sluncem ve vlasech.

     Běží přes orosenou louku a spatřit lze, jen když se jí zachce. Nevidím jí do tváře ale nevýslovná záře, zjevující se v noci na dně vyschlého jezera mezi bažinami u Svaté Trojice teď ozařuje okolní pole, luka, meze a zápasí i se stíny v místním lese.

     Za horizontem se pohupují vidle, lahváč vyletí do vzduchu a plecháček zvoní pohupující se na šňůrce. To báby z vesnice kráčí na palouk, obracet seno na pravou víru.

     Zářící děvče, se rychle schovalo za kapličku v polích. Netuší zvrhlost starých dam v gumákách a usedla pod letitou lípu s výhledem do údolí. Slyší přibližující se klekání plechového hrnku a divoký jekot vrásčitých postav. „Z takýchto fešných vlasů zrobím pro koňa paruku“ zařvala vrásčitá babizna, když spatřila jak se podél kmene stromu třpití kadeře jakoby v nich za vlhké noci přespávaly hvězdy a s šíleným řevem se žene za kapličku. Děvče se ohlédlo za sebe a spatřilo ostrou motyku ve vzduchu a vychrtly obličej s ďábelskými plameny v očích. Lesklé ostří motyky padá na její hlavu. Dívka však v poslední chvíli ucukla a břit se zasekl do mohutné lípy u kapličky. Rezavě zářící koule rychle mizí po svahu k mokřadům pod kopřivovým hájem. Ranní slunce, zastřely temná mračna a na oněmělé stařenky srší blesky vystřelující z poraněného stromu.

Plameny šlehají nocí,

z komínů leze vazelína

a všechno je tvoje vina.

A.N.