Zpověď

„Poslední jídlo před popravou”,„užij si ho než zemřeš” ozval se strážný a skrz mříže mi podal misku s jídlem. Po chvíli ticha se ozvalo prásknutí dveří a já jsem zůstal opět sám v tmavé a zatuchlé cele. Zničeně jsem se sesunul na špinavou dlažbu a misku opatrně položil vedle sebe.„To je konec” oznámil jsem svým bosým prstům u nohou. Zavírám oči a s rukama nad hlavou si lehám na podivně zapáchající slámu. „Takhle to skončit nemělo” řeknu do ticha. Na druhém konci cely vyděsil můj hlas několik krys, které se s pištěním daly na útěk. V duchu přemítám svůj život a sám sebe se ptám, kde se stala chyba.
Vidím sebe, jako malého chlapce. Tehdy bylo vše mnohem jednodušší. Mohl jsem běhat ulicemi města a nemusel jsem přemýšlet o tom, co si o mě lidé myslí. Tenhle čas, ale netrval dlouho. Rodiče zemřeli a já poznal krutou realitu světa. Od té chvíle to šlo se mnou z kopce. Musel jsem začít krást, abych měl co k jídlu. A nezůstalo jen u toho. Následovaly větší loupeže a nakonec i vražda. Při této vzpomínce mi přeběhne mráz po zádech. Vlastně jsem mu vůbec nechtěl ublížit. Na ten nůž si naběhla sám. Krádeže by mi možná ještě prominuli, ale že jsem zavraždil syna purkrabího mi nikdy neodpustí.
Prudce otevřu oči. V zámku zarachotil klíč a já cítím, jak mi po zádech stéká ledový pot. Už jsou tu! Jdou si pro mě a odvádějí mě pryč.
Žil jsem hříšný život a jako hříšník teď také zemřu. Kat mi kolem krku utahuje oprátku a mě před očima ubíhá celý můj život. Shlédnu dolů na davy lidí, které se tu shromáždily. Přišly sem, aby mě vyprovodily na mé poslední cestě. V jejich očích čtu jen jediné slovo: NENÁVIST!