Náměstí stínů aneb víkend, na který nezapomenu

Celé město spí. Právě přestalo sněžit. Všude je bílo a na nebi, jako světlušky, září hvězdy. Ale i ty se teď začínají vytrácet. Na náměstí i na celé město se snáší mlha. Jako závoj zastírající noční život. Všude je ticho. To děsivé ticho, které na člověka dopadne vahou mnoha tun. Jako kocovina na opilce ráno, po večerním flámu. Slyším jen tlukot svého srdce. Pomalý, rytmický tlukot. „Alexo, Alexo! Co tady děláš?“ Ten tichý hlas mi zní v hlavě. Tak vábný. A tolik mi toho sliboval.
„Přijď k půlnoci na náměstí Tří bratří.“ Ano, tak se to tady jmenuje. Čekám už dlouho. „A uvidíš. Postarám se o tebe.“
Uvidíš, uvidíš... ale co? Mlhu, sníh?
Prokřehlými prsty si přitáhnu tenký plášť k tělu. „Bim, bam, bim, bam!“Z dálky zní zvon, je půlnoc. Sobota ráno!
Zachvěju se, když ho ucítím. Ne, neslyším, ale cítím. A pak ho i spatřím. Temnou, do mlhy ukrytou siluetu muže. Ucítím lehký závan tabákového kouře smíšený s čímsi neznámým. Snad to byla vůně dobrodružství, možná i romantiky. Ale voněl božsky.
Oblečený byl do dlouhého černého pláště s kožešinovým límcem, vysokých bot a na hlavě měl plstěný klobouk. Kouřil dýmku a v jedné ruce svíral hůlku, o kterou se opíral. Chvíli tak stál, než promluvil.
„Kde ses tu vzala, maličká?“ Jeho hlas zněl přívětivě, ani staře, ani mladě. Chvíli mi trvá, než odpovím. „Já nemám kam jít,“ spíš vypísknu. Děsí mě. „Tohle je ale nebezpečné místo. Neměla bys tu být.“ „Proč?“ Hloupá otázka hloupé malé holky. „Ty nevíš, kde jsi? Jak ses sem dostala?!“ Už není tak milý. Jenom zakroutím hlavou. Povzdechne si. „Myslím, že bude nejlepší, když půjdeš se mnou.“
Podá mi ruku a já se ho jako ve snách chytám a vstávám z promrzlé země. Přes ramena mi přehodil svůj plášť. Je teplý a stejně jako on je cítit tabákem. „Kam to jdeme?“ Dovede mě k zamrzlé kašně na náměstí a naznačí, ať jsem zticha. „Brzy tudy pojede Orion Expres. Nezastaví. Tenhle vlak nikde nestaví, ale my do něj nasedneme,“ pousměje se a pevněji mi sevře ruku.
A pak to uslyším. Hukot z dálky. Vidím dvě jasná světla. Kolem nás se prožene černozlatá parní lokomotiva. Zpomaleně vnímám, jak se vrhá k vlaku a táhne mě za sebou. Letím vzduchem a pak prudce dopadám na zadní plošinu vlaku. Domy se rozhýbají, hvězdy mizí a já upadám do bezvědomí.
„No tak, probuď se!“ Ten hlas zní z dálky, ale přibližuje se. Otevřu oči, a když ho spatřím, vyděsím se. Ale on se usmívá. „Prospala jsi celý den,“ se smíchem ukazuje na podivné stojací hodiny a já si teprve teď uvědomím, že musíme být ve vlaku.
„Kde to jsem?“ Jediné, co dokážu skvěle, je pokládat hloupé otázky. „V pouštním městě Sákaře.“ Nic mi to neříká. Ale jemu na tom stejně asi nezáleží. Vytáhne mě na nohy a vede z vlaku ven.
Je noc, ale už začínají být vidět první paprsky slunce. Snad jsem skutečně prospala celou sobotu, nevím. Málem nevnímám, co mi říká. Vždyť tohle město je tak úžasné. Nikdy jsem nic takového nespatřila. Tolik podivných tvorů, ty nádherné stavby, slunce nad hlavou a písek pod nohama. Ani se nenaděju a slunce se už chýlí k západu. Jsem tak unavená, že málem nedojdu k vlaku. Když se konečně usadím na sedačce a přikryju se jeho pláštěm, rychle usínám. „Ani jsi mi neřekl, kde jsi.“ Ztrácí se mi před očima.
„Jsem Sen!“ Ta poslední slova už málem nevnímám... pak usnu.
„No tak, probuď se!“ Ten hlas zní z dálky, ale přibližuje se. Otevřu oči, a když ho spatřím, vyděsím se. Ale on se mile usmívá. Doktor!
„Bohudík, že ses probrala.“ Překvapeně se na něj dívám. „Kde to jsem?“ „V nemocnici přece. Když tě sem přivezli, byla jsi na tom špatně. Málem jsi tam venku umrzla.“ „A co je za den?“ „Pondělí ráno....“