Stará víra

Stará žena spěchala temnou nocí. Vítr jí rval potrhaný plášť z ramen a za krk jí padala studená dešťová voda. Tiše, jako stín, přeběhla ode zdi ke zdi. Nikdo ji neviděl. Nikdo ji ani nechtěl vidět. Zastavila se. Na okamžik jako by zaváhala a pak zaklepala na železem pobité dveře. Pár chvil se nic nedělo, pak zarachotil klíč v zámku a dveře se na skulinku otevřely.
„To jste vy.“ Tichý, ženský hlas. Jakoby váhavý. Stařena proklouzla dovnitř a rázným krokem vešla do kuchyně. Teď, uprostřed bouřlivé noci, se tu krčila celá rodina.
„Kde je?“ panovačně se otočila na drobnou dívenku. Ta jen roztřeseně ukázala na schody vedoucí na půdu. Žena po nich s překvapivou hbitostí vyšplhala a zamířila až úplně dozadu, kde tušila postel. Ležel tu muž. Špinavé vlasy se mu lepily ke zpocenému čelu a celý se třásl. Otevřel oči, a když ji spatřil, rozhněval se.
„Kdo tě sem zavolal, ty čarodějnice jedna? Byla to Dora?! Já jsem se ji o to neprosil!“ Naznačila mu, ať mlčí.
„Přišla jsem sama. Přivolali mě lesní duchové.“ Mluvila tiše a bez emocí. „Řekli mi, že nadešel tvůj čas. Stále se ještě hněvají.“
„Táhni ke všem čertům, i se svými bohy!“ pohrozil jí pěstí, ale táhlé zakňučení ho donutilo se uklidnit. V nohách jeho postele ležel starý lovecký pes a věrným pohledem sledoval svého pána. „I ten pes ví, že umíráš.“ Lovečák seskočil na zem.
„Nejsem zdaleka tak starý jako ty.“ Snad doufal, že ji přesvědčí. Ale koho? Smrt?
„Ty znáš kouzla, tak mě zachraň. Mám peníze a můžu ti dát, kolik budeš chtít!“ Bláznivě se rozesmál. Stařena zakroutila hlavou. „Babo,“ řekl. „Shniješ a umřeš. Umřeš a shniješ. Můžeš si vybrat, co bude dřív.“ Pes kolem nich pobíhal, očuchával jim nohy, skákal jim po rukou, dožadoval se pozornosti, když se však nedočkal ani pohledu, sedl si a kňučel. K jeho překvapení se stařena rozesmála. „Zatracený, hloupý křesťane, zradil jsi svou víru a bůžci se na tebe zlobí. Kde je teď ten tvůj spasitel? Tvůj Bůh? On tě opustil!“ chechtala se.
„Já možná zemřu a shniju. Ale tebe to čeká mnohem dřív!
Odpovědi už se nedočkala. Sklopila zrak a zjistila, že muž na ni zírá skelným pohledem. Opustil svět bez jediného slova. Zašklebila se a zatlačila mu oči. Pak odešla. Odešla z domu. Odešla z města... Tam, kde malí bohové dosud žijí... Do paměti lidí...