Padlá sláva

Na město se začínal snášet večer. Těžké vločky sněhu dopadaly na ulici a dokreslovaly tajemnou atmosféru. A v jedné postranní uličce se lovec probudil k životu.
Na první pohled vypadal jako obyčejný bezdomovec. Bledý obličej mu rámovaly mastné, černé vlasy. měl lesklé, zapadlé oči a křivý nos. Zřejmě zlomený z nějaké rvačky.
Díval se k temnému nebi a v ruce žmoulal nedopalek cigarety.
V okamžiku kdy na hlavní ulici zahořela světla lamp se probral. Celý jako by vyrostl. Odhodil cigaretu na zem a zadusil ji podpatkem.
Jak tam tak stál a nechával na sebe padat mokrý sníh, bylo na něm cosi děsivého. Něco vlčího...
Pomalu se protáhnul a vykročil pryč. Jeho kroky nebyly pod silnou vrstvou sněhu vůbec slyšet. Zato jeho slova se rozléhala prázdnem.
„Už to není co to bývalo! Ale ty časy už jsou pryč. Kdysi jsme měli úctu. A teď! Kde jsem skončil!“ Odplivnul si na zem.
„Teď se musím skrývat!“
V šedých očích se mu zaleskly slzy. Bolest, potupa a nenávist se v nich mísila se smutkem z minulosti.
Došel na konec uličky a vyhlédl na hlavní třídu. Byla prázdná až na několik posledních, spěchajících lidí.
Muž si jazykem olízl suché, popraskané rty.
„Dnes večer bude dobrý lov!“
Zvedne hlavu k vycházejícímu měsíci. A...
Nocí se neslo teskné, vlčí vytí...