Modrý měsíc

Měsíční svit ozařoval věže starého, opuštěného hradu. Jeho paprskovité prsty vnikaly do puklin v kamenech a vše zalévalo strašidelně bledé světlo.
Hodiny na věži kostela v blízkém městečku odbyly půlnoc a ručička hodin se zastavila jako by ji zadržela neviditelná ruka. Jen na pár vteřin spočinula na dvanáctce než se znovu vydala na svou pouť. Nastala hodina duchů!
O zeď hřbitova se zády opíral tulák. Pozoroval kostelní věž a tiše si pobrukoval smutnou melodii. Vystoupil ze stínu zdi a stanul v měsíčním světle. Měl bledou kůži a v obličeji mu zářily černé, jako krovky brouků lesklé oči. Skelným pohledem se díval na modrý měsíc na obloze. Usmál se a v křivých ústech bylo vidět olámané, zčernalé zuby. Vyčnívající z dásní jako trosky hradu.
Rozesmál se!
Jeho kdákavý, neveselý smích se rozléhal po pustém hřbitově.
Někde práskly zavírající se okenice. Jinak se nad městem, jako tlustá peřina, vznášelo ticho.
Tulák hbitým pohybem přeskočil hřbitovní zeď a klátivým krokem vykročil k márnici. Procházel mezi řadami náhrobních kamenů a stále se tiše pochechtával. Jeho pobrukování se změnilo ve smuteční pochod. Pochod mrtvých.
Mezi náhrobky se prohnal poryv větru ale ani lísteček se nepohnul.
Svět potemněl!
Tulák se zastavil u mramorového náhrobku.
„James Marlon. Tak i ty kamaráde“, potřásl hlavou a otočil se k postavě, která se objevila za ním.
„Rád tě vidím Beau“, zašklebil se na dívku v potrhaných, špinavých šatech s rozcuchanými vlasy. Přelétl jí pohledem.
„Vypadáš dobře._“
Beau se usmála a odhalila tak zčernalé zuby za rozpraskanými rty.
„A ty jsi fešák jako vždy Newile. Procházel ses při měsíčku??“
Bylo vidět, že Newile je trochu nejistý.
„To víš, bolí mě záda a tam u mě je strašný vlhko.“, potřásl hlavou. „To je špatný na kosti. Tak jsem se chtěl protáhnout. A co tady děláš??“
Dívka se podívala na měsíc.
„Tohle mi chybí.“, povzdechla si bezhlasně a sklopila hlavu.
Newile jí chytil za ruku.
„To asi nám všem. Ale aspoň jednu noc na nás zákony neplatí..“, rozhlédl se kolem sebe.
„Překvapuje mě, že to nevylákalo i ostatní.“
Beau si opět povzdechla.
„Ale přece jen...jedna hodina...už asi půjdu...nerada bych, aby mě tu někdo viděl.“, otočila se k Newilovi zády a odcházela řadou mezi náhrobky pryč. Otočila se a tiše zavolala. „Tak zase za rok Newile“, pak zmizela.
Tulák tam ještě chvíli stál a pak s tichým povzdechem odešel.

Kohout zakokrhal a nastalo ráno.
Za starostou přišel hrobník Jofrey. Chvíli spolu mluvili a Jofrey pak odešel. Starosta se podíval na svého sekretáře a trpně se usmál.
„Dva z nich byli minulou noc venku!“
Sekretář se otřásl. „Víte kdo, pane?“
Starosta se podíval do papírů, které mu hrobník přinesl a tiše zamumlal.
„Newile Stant! Ten mizera nám nemůže dát pokoj ani po své smrti!!!“