Samota

Jen pro úvod, "hrdina je Petr a je mu 14 let"

Petře, nech mě už konečně na pokoji a přestaň mě otravovat. Ale mami, chtěl bych si s tebou jen o něčem promluvit, o něčem, co je pro mě velmi důležité. Ty jsi mě nepochopil,co? Nemám na tebe teď čas, nevidíš, kolik mám práce? Tak teda promiň. Já už jdu pryč.Pomalu jsem se odšoural do pokoje a zavřel za sebou dveře. Do očí mi vstoupily slzy a já začal brečet jako malý kluk. Nikdo mě nechce, nikdo mě nechápe. Proč je ke mě život tak nespravedlivý? Nikdy jsem nepotkal nikoho, komu bych se mohl svěřit a teď už si nemůžu promluvit se svou vlastní mámou. Jak rád bych se jí svěřil, jak rád bych se s ní podělil o svou samotu. Proč musím být tak sám?Kapesníkem jsem si osušil slzy a rozhlédl se po pokoji. Vše mi najednou připadalo hrozně neosobní, jako by mi to ani nepatřilo. S povzdechem jsem se svalil na postel a snažil se spát. Nešlo to. Stále jsem musel myslet na sebe a na ty ostatní, jak jsou ode mě odlišní. Čím je to? Mou neschopností žít, nebo se životu přizpůsobit?Nevím. Nebo je snad chyba ve mě? Blázním? Možná. Vtom se otevřely dveře a dovnitř vstoupila matka. Zhasni konečně a běž už spát. Zítra jdeš do školy, tak ať zase nezaspíš. A ne, že zase doneseš poznámku, že jsi ve škole nedával pozor. Těch tvých vylomenin už mají všichni tak akorát dost. Ano mami. S hlasitým bouchnutím za sebou zavřela a já se ocitl zase sám. Někdy se sám sebe ptám, proč jsem se vůbec narodil. Svět se ke mě staví zády a nikdo mě neposlouchá. Nemám žádného přítele, se kterým bych si mohl otevřeně promluvit. Já vlastně nemám nikoho.Jsem nepotřebný. Ulehl jsem do postele a přikryl se peřinou. Musím s tím něco udělat. Musím. Smrt. Ten nápad mi proletěl hlavou jako blesk. Musím zemřít. Začal jsem si pomalu uvědomovat hloubku své myšlenky. Pokud zemřu, tam, na druhé straně si najdu spousty přátel, spousty. Snad tam dosáhnu většího pochopení, lásky i soucitu. Bože, dej mi vědět, zda konám správně. Jak se mám rozhodnout? Vtom jsem uslyšel hlasitý zpěv ptáka. Upoutal mě natolik, že jsem zapoměl na své problémy. Vstal jsem z postele a vyšel na balkón. Venku byla už tma a já se jí snažil proniknout. Uviděl jsem ho. Byl celý černý, jen zobáček mu žlutě svítil. Vzlétnul. Viděl jsem, jak stoupá k obloze a pozoroval ho, jak se pomalu ztrácí ve svitu měsíce. Asi je také sám. Jako já. A stoupá vzhůru, k nebi. Bůh mi poslal znamení. Musí to být ono. Chce, abych k němu také vzlétl. S vrávoráním jsem se postavil na okraj balkónu. Zbohem mami, zbohem tati, jdu za přáteli, za bohem. Skočil jsem.

---