Surrealistická onanie

Báseň věnovaná Robertu Allanu Zimmermanovi

Obracím Marata Safina ve vaně a uklízím jeho rakety. Rovnám je do řady, rovnám je do laně a jdu tím v ústrety a taky v krevety. Ticho a tma. Už nehouká Strýček, který neuměl učit zeměpis. Spánek se vkrádá do očních příček a já marně čekám zcestdopis. Ale poštovní schránka na rohu ulice je prázdná jako jazzová garáž. Děvečka pro pírko vykrmí slepice, pak posvačí podvinou, drůbeží koláž. Pořád si připadám hrozivě sám, slyším, jak Hostovský hledá si holobyt. Hákový Křižík mu otevřel krám, žárovky jdou mu pekelně na odbyt. Vždyť vzrostl zájem o žároviště, do rytmu Dylan zastřihá rameny. A údolí změnily v oraniště dva ledvinové kameny. Najednou ve dveřích dívka stála, útlý nos a oči dmoucí, ušima na svět hezky se smála a postavu měla kulervoucí. Stehna, ta byla dosti vilná a sněhově bílá. Jak dělnická křída. Řekl jsem: „Nedáme bukkake?“ a čekal jsem, že se přidá. Ale zřejmě to špatně pochopila nebo neměla dost kuráže. Display mi sms přelepila: „JA NEJSEM KURVA, ZE!?“ Teď svět se soustředí na jednu chvíli kdy stéká mi pěna po ruce. Lepší než v koupelně holit si žíly je chodit po venku. Po luce.

---