Čekárna

Čekárna

            Znovu se probouzím a tu chodbu znám, protože jsem zde seděl již mnohokrát. Dnes je to jiné. Změnilo se to. Nejsem si jistý, zda spím či bdím. Je zde šero a ke světlu se nemohu natáhnout, protože síla mne tlačí k židli, na které sedím. Čekám. Nevím už, jak dlouho ty kroky slyším. Možná se blíží, možná vzdalují. Jsou stále blíž. Klapání bot zaznívá při došlapu rytmicky a pevná podlaha podlouhlé chodby se otřásá. Nikoho nevidím. Jsou blíž a hlasitější až do momentu, kdy jsou přímo u mne a utichají. Pomalu usínám a mizím v temnotě. Probouzím se s pocitem, že se někdo dívá. Můj pohled nejdříve směřuje k mým nohám. Pohlédnu před sebe a vidím dívčí tvář. Zdá se, že promlouvá, ale já ji neslyším. Její úzká ústa hovoří neslyšnými slovy. Světlé vlasy klesají k ramenům a ruce jsou složeny v klíně. Modré oči mě sledují a nehybně o něco žádají. Bojím se, že se nedovím, co chtějí. To důležité sdělení zůstane v její duši a já zde budu stále sám.