Přátelé

Pláčeš, už si nevíš rady,

nechceš už tady být,

celý svět se k Tobě otočil zády,

tak proč tady ještě být?

"Proč zrovna já?", říkáš si,

ale nenacházíš odpověď.

"Bude to lepší", namlouváš si,

ale víš, že štěstí Ti dalo výpověď.

Všechno se Ti změnilo,

vlastně i Ty sama,

Tvé srdce se tomu bránilo,

už je pozdě, za minulostí se uzavřela brána.

Chceš to všechno změnit,

ale jak?

Nemáš už sílu se tomu bránit,

přes slzy máš zamlžený zrak.

Křičíš:"Chci se vrátit do minulosti,

tak proč to proboha nejde?"

Změnila bys tolik blbostí,

klidně ať to na povrch vzejde.

Nic už Tě nebaví ani nezajímá,

ničemu už nedáváš naději,

Tvá bolest se nádherně vyjímá,

takže se už nechceš ukazovat, raději.

"Nikdo už mi nezbyl",

smutně svůj zrak sklopíš.

"Ten poslední mi mou duši rozbil",

nikomu už nevěříš.

Všechna energie v Tobě vadne,

jak teď dál?

i ta duše v Tobě chřadne,

opravdu není nikdo, kdo by se za Tebe rval?

"To já nevím,

nikdo stále nepřichází,

stále tedy na posteli sedím

a pozoruji, jak se smrt se životem sází."

Stačilo tak málo

a všechno se změnilo,

tvůj život to z Tebe sálo

a teď Tě to málem zabilo.

"Náhle vidím anděla,

já přeci nefantazíruji!

Tu tvář jsem už někde viděla,

odkud si ji jen pamatuji?"

Anděl k Tobě přichází,

za chvíli bude vedle Tebe,

za ním Slunce vychází

a před Tebou se rozprostřelo modré nebe.

Pozorně se zadíváš.

"Já Tě přece znám!"

Dokonce se i usmíváš,

z Tvé duše zmizel velký šrám.

Nacházíš se už mezi mnoha anděly,

začíná Ti to docházet,

Tvé trápení všichni slyšeli,

a proto začínají k Tobě přicházet.

Jsou to Tví přátelé a příbuzní taky,

proč Tě to předtím nenapadlo?

Asi proto, že jsi nad sebou měla zlé mraky

a Tvé myšlení někam zapadlo.

Takže pamatuj si napořád,

na nic se Tě neptají,

vždy Tě má alespoň jeden rád

a vždy Ti ruku podají!

Přátelé na život a na smrt,

stále v jednom objetí,

nastaví za Tebe i krk,

už jsi v tom nádherném zajetí!