Ariadon

Prolog – V předvečer Spojení

„Netrápí mě to, že nic, a tedy i Aliance, nemůže trvat věčně. Spíše mě děsí, že věci vzešlé z boje většinou bojem i zajdou. Aliance z boje vzešla.“

spisovatel Steve Oakman,

úryvek z knihy Úvahy o Alianci

Gadus, hlavní planeta Aliance spojených planet

budova Ústředí Aliance spojených planet – Úřad vojenských záležitostí

Oddělení rozvědky

„Hm,“ zamumlal si, zatímco mu oči dál těkaly po monitoru počítače. „Hm,“ zamumlal znovu a povolil si kravatu. Krk měl vyprahlý jak pod pouštním sluncem, přesto ho to nedokázalo odtrhnout od údajů na monitoru. To práce v rozvědce obnášela – občas potlačit vlastní potřeby na úkor věcí daleko větších. Namlouval si to ještě asi dalších pět minut. Pak vstal, sundal sako, hodil ho na opěradlo židle a vyšel ze své kanceláře. Zamířil k automatu na kávu na konci chodby. Stisknul tlačítko a hned jak kelímek s lákavým obsahem vypadl ven, mocně usrkl. Po hodinách práce bez odpočinku mu to působilo neuvěřitelné blaho. Ač ještě před chvílí zahlcen povinnostmi nevnímal teď nic jiného, než teplou tekutinu svlažující jeho útroby. Najednou nechápal, jak si mohl tuhle procházku tak dlouho odpírat. Rychle dopil zbytek kelímku, zmáčkl ho v ruce a hodil do koše. Znovu stiskl tlačítko na automatu a druhou kávu si vzal s sebou.

Podíval se na hodinky. Půl druhé ráno. To byl jediný ukazatel času, který měl. Jediná věc, která ho spojovala se světem venku. Tady, v téhle budově, kde vedle sebe sídlilo vojenské a politické vedení Aliance spojených planet, aliance spojující třicet čtyři planet do jedné federace, bylo na kterémkoliv oddělení pořád stejně rušno. Neustále bylo třeba řídit politiku, vést války. A jeho práce teď byla jednu takovou válku připravit.

„Plukovník Dexter?“ Zhruba deset kroků od své kanceláře se zastavil a otočil se za hlasem.

„Pane, jste plukovník Dexter?“ Hlas patřil mladému desátníkovi, který svou službu u rozvědky začínal tak, jako všichni – roznáškou pošty.

„Ano, to jsem já,“ zamumlal unaveně a sáhnul si rukou na hruď. Teprve teď si uvědomil, že má svoji průkazku na saku, jež leželo na opěradle židle v jeho kanceláři. „Promiňte, já mám průkaz vevnitř,“ mátožně ukazoval rukou ke dveřím.

„To je v pořádku, pane, jen mi to tady podepište. Všichni toho máme dost, takhle v noci.“ Desátník mu podal formulář o převzetí a plukovník ho celým jménem podepsal. Pero, které mu desátník podal, mezitím zkontrolovalo jeho otisky prstů s databází a potvrdilo, že se skutečně jedná o plukovníka rozvědky Roberta Dextera a že má skutečně obdržet zásilku v podobě jednoho přísně tajného dopisu. Desátník mu zapečetěný dopis předal, zasalutoval a odešel. Dexter dopis pomalu prohlédl. Žádná obyčejná obálka a způsob uzavření – dopis byl zabalen tak, aby nebylo možno se do něj dostat ani za pomoci násilí a mohl ho otevřít jedině ten, kdo má odpovídající otisky a zná hlasový kód. Teprve pak pečeť umožnila dostat se k obsahu. Takových dopisů dostával ale Dexter hodně, operace, na kterých pracoval, patřili k nejtajnějším. Na obálce spatřil jen jedno slovo – Spojení. V tu chvíli úplně ožil, zrak se mu zjasnil a unavený mozek se znovu rozjel na plné obrátky. Málem přitom upustil kávu. Ihned zmizel ve své kanceláři a jako první za sebou zamknul dveře. Potom dopis nedočkavě otevřel. Vyjmul přeložený papír a dal se do čtení. Přeskočil několik řádek, několik nudných údajů od tajného agenta, pracujícího na nepřátelské planetě Ender, dokud nenašel to nejdůležitější – planeta Ender. Potvrzena existence tajného vojenského výzkumného zařízení Brigády odplaty nejvyššího významu. Planeta je silně bráněna – skvělá síť pevností a dobře připravená pozemní armáda. Letecké síly úmyslně omezeny – snaha neupoutávat na planetu pozornost. Případné ztráty odhadnuty na miliardy. Současný stav operace Spojení není na takovou situaci připraven. Opakuji, operace Spojení se v současnosti NEDOPORUČUJE! Poslední informace byla napsána obzvláště důrazně. Dexter si celý dopis pročetl ještě jednou a pak ho vložil do skartovačky. Ta poslala papír skrze laserový paprsek, který ho okamžitě nechal vypařit. Dokonalý způsob, jak udržet tajnou korespondenci skutečně tajnou.

Ještě chvíli seděl Dexter na židli se založenýma rukama, jako by se mu něco honilo hlavou. Potom zvednul sluchátko služebního telefonu a po dispečerovi si vyžádal zabezpečenou linku na generála Howarda.

„Dobré ráno, generále. Tady plukovník Dexter z rozvědky. Mám pro vás poslední informace ohledně ofenzivy na Ender.“

„Mluvte,“ zaznělo stroze ze sluchátka.

„Náš agent na Enderu nás informoval,“ řekl a znovu si v hlavě vybavil onen dopis, „že Ender má pro nepřítele minimální význam. Zřejmě chce mít jen předsunutou základnu u hranic s námi. Každopádně obrana bude minimální. Ztráty jsou odhadovány maximálně ve stovkách tisíc. Vybudování obchodní cesty s Arterijskou koalicí je nadosah, pane generále.“

„Výborně. Je na čase Brigádě znovu ukázat, kdo tu byl dřív. Děkuji, plukovníku. A teď, když mě omluvíte, je čas odstartovat jednu invazi. Sbohem.“

„Na slyšenou.“ Nato se plukovník Dexter spokojeně protáhnul v křesle.

„Nechť invaze započne,“ usmál se blaženě. V hlavě ještě pořád viděl, jak jeho agent dostává injekci před odesláním na Ender. Každý agent dostal před misí speciální injekci – poskytovala mu ochranu před nejběžnějšími drogami používanými u výslechů v případě zajetí. K téhle dávce byl ale ještě navíc přidán jed. A ten v těle oběti tiká a tiká…a zajistí, že jeho agent, už se výsledku bitvy o Ender nedožije.

1. kapitola - Ender

„… a hned jak se rampa transportní lodi otevřela, začali jsme vybíhat ven, prst na spoušti, očima jsme vyhledávali nejvhodnější úkryt. Čekali jsme, že nás přivítá salva, která nás zlikviduje polovinu ještě dřív, než opustíme loď. Na celém náměstí ale nebyl jediný Vex. Místo toho čekal na naše oči pohled na mrtvé lidi, na těla a jejich kusy trčící z trosek, nebo se povalující kolem. Byl to hřbitov uprostřed zástavby a my si mohli pouze v naší fantazii domýšlet, co se tu před necelými čtyřmi dny stalo. Schoval jsem se rychle do kráteru po bombě a doufal, že tak uchráním zrak toho pohledu. Při výcviku nás učili, jak se chránit před palbou, jak nabíhat proti nepřátelské střelbě. Ale ne jak se vyrovnat s takovýmhle pohledem. I ostatní vojáci se zdáli být rozhození. A když se pak ozval nepřítel, celý náš výsadek se dokonale rozdělil na dvě skupiny – ti jedni byli s morálkou v koncích, na nejlepší cestě k panice. My ostatní jsme pak měli v hlavě jedině pomstu a chuť po nepřátelské krvi Nechtěli jsme skončit jako ty lidi kolem. Pokud se těm zbytkům dalo ještě říkat „lidi“. Dokonale nás ovládnul zabijácký instinkt. A možná i díky tomu jsme zvítězili…“

poručík Wayne Rogers

úryvek z knihy Operace Pegasus – červen 2186

12. dubna 2233. Vesmír tonul v tichu, dokonce i ve chvíli, kdy se nedaleko planety Ender vynořilo dvacet křižníků a zhruba čtyřnásobek doprovodných bitevníků. V bezpečném závěsu za nimi se drželo dalších dvacet přepravních lodí. Všechna plavidla zdobil znak Aliance spojených planet.

Lodě protínaly vzduchoprázdno v sevřené formaci. Jak se ale přibližovaly k planetě, jejich rozestup se zvětšoval. Obrovské křižníky, největší lodě jaké kdy člověk vytvořil, tvořily střed formace a poloviční bitevníky se kupily kolem nich. Slabě pancéřované a vyzbrojené přepravní lodě se dál držely za tou kovovou masou. Jinak lodě pokračovaly v cestě beze změny, jako by vyčkávaly příchodu něčeho. Nezúčastněný pozorovatel by si mohl dokonce myslet, že čekají na pozvání, že vůbec nejde o útočníky, jejichž jediným cílem je celou planetu převzít pod alianční kontrolu. Zúčastněný pozorovatel ale ví, že kdysi nezávislou planetu nyní kontroluje Brigáda odplaty, frakce založená asi před dvaceti lety dezertujícími aliančními vojáky, a že už důvod odtržení činí z těchto dvou skupin nesmiřitelné nepřátele. Teď však lodě dosahovaly nepřátelské planety s veškerou noblesou a majestátností, jakou jim jejich velikost a síla mohla poskytnout.

Ani ne za dvě minuty radary aliančních lodí ohlásily mračno stíhačů, následované několika bitevníky, které se z planety hnalo vstříc invazní flotile. Křižníky i bitevníky se v uctivé vzdálenosti zastavily a natočily se k přilétajícím stíhačům bokem, aby mohli co nejvíce využít sílu svých zbraní. Přestože nebyl malý stíhač vedle obrovitého křižníku vůbec vidět, mohli tyto malé lodě v dostatečném množství sestřelit sebevětší loď dobře organizovanými útoky na citlivá místa. Těžké laserové kanóny a bomby, hlavní síla křižníků, se proti malým a hbitým cílům moc nechytaly, proto zatím zůstávaly neaktivní. Zato laserové kulomety, lehká a střední děla a raketomety se nervózně vrtěly, když si rozdělovaly mezi sebe celou plochu lodi. Bitevníky pak zůstaly před křižníky trochu vysunuty – pro boj s malými stíhači byly vybaveny lépe a koneckonců od zařazení křižníků do výzbroje to byl i jejich úkol, poskytovat podporu těmto obrům.

Asi za minutu učinily útočící lodě tu nejlepší možnou obranu proti stíhačům – vyslaly stíhače vlastní. Blízko výstupních komor hangárů křižníků i bitevníků se hromadily tisíce malých teček, připravených hájit své nosiče. Útočící lodě vyslaly vstříc obráncům první salvu z děl. Při takovém počtu střílejících lodí se jednalo o hustý mrak laserových paprsků vypálených z děl nejrůznějších ráží. Další krok byl na stíhačkách. Bitva o Ender začala.

6. kapitola - Zrádce

2186 - Planety Pegasus, Quentar a Neleor napadeny do té doby neznámou rasou Vex. Bitva vyhrána s pomocí gaduských posil. Tzv. Válka nula

2188 – Planety napadené ve Válce nula + Gadus, Areth a Viscor zakládají Alianci spojených planet s hlavním sídlem na Gadusu.

tahák na dějepis gaduského školáka

Generál J. F. Howard, hlavní velitel útoku na Ender, se blížil ke konferenční místnosti ráznými rychlými kroky, jimiž se snažil zakrýt nervozitu, se kterou svíral kufr v podpaží. Ještě netušil, proč byla sem na Gadus tak narychlo svolána porada nejvyššího generálního štábu alianční armády, kvůli které musel opustit svoji luxusní residenci na Pegasusu. Jisté ale bylo, že nejde o banalitu. Podíval se na hodinky, ale jeho mozek, zaneprázdněný vymýšlením scénářů, co se asi tak mohlo stát, vůbec nebyl schopen časový údaj vstřebat. Vědom si toho, že jde pozdě, snažil se dveře konferenční místnosti otevřít rychle, přesto potichu. Zbytečně. Porada zjevně ještě nezačala, ostatní generálové netrpělivě očekávali jeho příchod.

„Omlouvám se. Do doků zrovna dosedaly tři křižníky a můj pilot musel čekat.“ Rychle usednul do svého křesla po levé straně dlouhého obdélníkového stolu. Nechápal, proč na něj ostatní pořád tak civí. Úplně mu z toho přebíhal mráz po zádech. Předstíral, že mu to nevadí. Snažil se to dokázat nevinným tikáním očí po místnosti. Na té bohužel nebylo nic zvláštního – pořád to byla ta stejná konferenční místnost vybavená audio a video technikou, kde nejvyšší generalita činila všechna vojenská rozhodnutí. Jestli se o nějakém místě dalo říct, že je to vojenské centrum Aliance, hada hlava, kterou je třeba utnout, aby tělo přestalo bojovat, určitě je to tohle místo.

Nejrůznější věci se teď generálu Howardovi honily hlavou, když tu tak seděl, probodán pohledy ostatních. A jako by se zabodávaly stále hlouběji. Zřejmě mu nevěřili náhlý zájem o alianční vlajky v rozích místnosti, o portréty slavných generálů a o mapu území Aliance rozděleného do osmi sektorů visící na zdi. Jako by věděli, že se tím snaží jen vyhnout přímé konfrontaci s jejich očima. Nevěděl proč, ale měl pořád větší pocit, že dnešní schůzka bude nějak souviset s ním. Ve chvíli, kdy už jeho nejistota dostoupila vrcholu, se konečně chopil slova armádní generál, nejvyšší vojenský představitel Aliance.

„Konečně jsme tu všichni, pánové,“ řekl. Mluvil pomalu a lehce ztišeným hlasem, zato však rozhodně, možná i trochu naléhavě. Dnes měl eminentní zájem na tom, aby mu patnáct tváří kolem stolu (deset patřilo brigádním generálům, po pěti rozděleným mezi nejvyšší představitele pěchotních a obrněných sborů, zbylých pět potom brigádním admirálům, nejvyšším představitelům letectva – i přes rozdílný název generála a admirála šlo v hierarchii o hodnost stejného stupně) pozorně naslouchalo.

„Jsme v krizi, jakou generální štáb ještě nepamatuje,“ pokračoval. „Je až trochu ironické, že nejsme pod palbou děl nepřítele, ale otázek našich vlastních lidí. Už jste je četli?“ otočil se a sebral ze stolku za sebou ranní vydání Gaduského deníku, nejčtenějších novin na planetě. Prudkým máchnutím ruky poslal výtisk přes celý stůl, aby si všichni mohli dobře přečíst palcové titulky na úvodní straně: TRAGICKÉ VÍTĚZSTVÍ NA ENDERU! Téměř tři miliardy mrtvých kvůli vytvoření obchodní trasy! Lehká mise se změnila v masakr! Kdo je zodpovědný?

Chvíli počkal, aby si všichni mohli noviny pořádně prohlédnout, ačkoliv vůbec nepochyboval o tom, že jsou s obsahem článku dávno seznámeni. Jakmile nabyl dojmu, že všichni v místnosti skutečně chápou závažnost celé situace, mluvil dál: „A informace v jiných, nebo dokonce v televizi, nejsou o nic lepší.“

„K tomuhle by se měl vyjádřit generál Howard. Pokud vím, tak Ender byla jeho mise!“ zvolal kdosi.

„Jednal jsem jen podle informací od rozvědky. S tímhle nechci nic mít!“ bránil se Howard, jeho obhajoba byla ale hned zastavena armádním generálem.

„Dost, to stačí!“ uhodil pěstí do stolu. „Tohle už zašlo moc daleko. Média už dotlačila k demisi prezidenta a vládu a ti s tím měli mnohem méně společného. Teď se vrhnou jako supi na nás. Jestli chceme tuhle bouři ustát, musíme vymyslet rychlé a dostatečné řešení!“

„Co ale uděláme?“ řekl jeden z admirálů. „Tohle už je moc velké na to, abychom přiznali chybu a omluvili se. A co se stane, když neuděláme nic, je snad jasné.“

„Přesně tak,“ přikývnul armádní generál, „ten dav, tam venku, lační po pomstě. A nezastaví se, dokud někoho nestáhnou pod hladinu. My můžeme jen určit, jestli stáhnou jednoho, nebo všechny.“ Přitom se významně podíval na Howarda.

„Takže už je to zase u mě?!“ vykřiknul Howard a vyskočil ze židle. „Ale jak říkám, nemám se z čeho zpovídat! Klidně mě můžete zkusit potopit, ale k tomuhle se nikdy nepřihlásím!“

„Generále, prosím, posaďte se,“ vybídnul ho armádní generál. „Tuhle situaci musíme vyřešit v klidu. Sám dobře víte, že jen tak vás vydat by nám nepomohlo. Veřejnost by si myslela, že se z vás jen snažíme udělat obětního beránka. Navíc nám už nikdo neuvěří, že na začátku šlo o akci tak malého rozsahu, aby jí mohl řídit jenom jeden člověk.“ Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval: „Vy jste chtěl ostatně brzy odejít do důchodu, že?“

„To je pravda, za dva měsíce,“ přikývnul Howard.

„A pokud byste vzal vinu na sebe, neměl byste nárok na penzi ani na žádné jiné výhody.“ Howard znovu přikývnul. Směr, který diskuze nabírala, se mu líbil čím dál méně.

„Tak si představte, generále, že byste vzal celou vinu na sebe. Z Pegasusu byste se přesunul na nějakou méně zalidněnou planetu, třeba na Dilon. Tam byste dostal rozsáhlé pozemky a bydlení, řekněme o něco lepší, než máte teď. A za pomoc bývalým kolegům malou finanční injekci, s níž se generálský důchod vůbec nedá srovnat. Co tomu říkáte teď?“ Howard se snažil zachovat výraz ve tváři stále stejně nepřítomný. Jeho oči však prozradily, že najednou už mu přijmout vinu za více než dvě miliardy sedm set milionů lidských životů nepřipadá tak nepředstavitelné. Nakonec se přece jen jeho ústa otevřela a on promluvil: „Možná, že bych si na tom mohl přece jen trochu spálit prsty. Dobře, udělám to.“

„Výborně,“ řekl armádní generál. „Zachránil jste celou alianční armádu. Teď si nemůžeme dovolit ztratit důvěru nových rekrutů. Musíme ale jednat rychle. Měl byste se okamžitě vrátit na Pegasus a připravit si projev k veřejnosti.“ Všech šestnáct zúčastněných povstalo a zasalutováním se rozloučili. Howard popadnul svůj kufr a zamířil ven z místnosti. U dveří se ještě zastavil a zeptal se: „Jakou máte ale jistotu, že můj odchod bude stačit?“

„Ztratili jsme skoro tři miliardy lidí. Jak dlouho myslíte, že si to bude chtít veřejnost připomínat? Teď jim jde jen o pomstu. Aby alespoň někdo z nás trpěl taky. Jakmile toho dosáhnou, zůstane jim jen bolest. Novináři? Samozřejmě, ti to nenechají jen tak plavat. Co ale zmůžou bez podpory veřejnosti? Nakonec budou oni ti špatní, kdo otvírá staré rány.“ Howard mlčky přikývl. Naposledy se rozhlédl po místnosti a pak odkráčel stejně rychle, jako přišel.

„Opravdu si myslíte, že nám to projde tak snadno?“ neskrýval své pochyby jeden ze zúčastněných, jakmile se za Howardem zavřely dveře.

„Ani náhodou,“ zavrtěl armádní generál hlavou. „Tohle by bylo až příliš jednoduché. Proto se znovu posaďte, pánové, je tu ještě jedna urgentní záležitost, kterou je třeba vyřešit. A tentokrát bez generála Howarda.“ Znovu usedli kolem stolu. „Dnes jsem dostal interní poštou obzvlášť dobře zapečetěný dopis. Jeho autorem je jeden z vysokých představitelů rozvědky. Na Enderu měli samozřejmě svého člověka, který ale nemohl z důvodu utajení opustit planetu před útokem. Měl tedy za úkol počkat na náš přílet a zkontaktovat naše jednotky. Naneštěstí pro něj během útoku zahynul. Jeho tělo, respektive jeho zbytky, našli až po několika dnech. Do té doby rušení ve vzduchu zabraňovalo určení polohy jeho osobního lokátoru. Náš kontakt z rozvědky píše, že byl pověřen…řekněme…vyklizením kanceláře tohoto agenta.“ Když se zmiňoval o vyklízení kanceláře, zvednul významně obočí, kdyby snad někdo nepochopil jeho metaforu k zametání stop po tajných projektech mrtvých agentů. „Mimo jiné našel prý důkazy o přímém spojení tohoto agenta s generálem Howardem. Z jejich soukromé korespondence má vyplývat, že generál Howard byl více než dobře seznámen se skutečnou situací na Enderu. Věděl, že to bude masakr a přesto tam neváhal naše jednotky poslat.“

„Proč by to ale dělal? A jak tam mohl sakra dostat tolik vojáků? Vždyť na to dostal jednu vlnu, půl miliardy lidí,“ řekl jeden z pěchotních generálů.

„Co se týče počtu obětí, další posily z Gadusu byly odsouhlaseny už předem. Osobně jsem ten rozkaz podepsal. Měli ale přiletět už na téměř dobytou planetu, pomoct první vlně dokončit útok a planetu zabezpečit. Jeho motivy jsou zatím předmětem šetření. A pokud rozvědka na něco přijde dřív než my, hrr do dělení rozhodně nebudou. Zatím nám vzkázali jen to, že ho podezřívají z kolaborace.“ Všemi kolem stolu projel úžas. „Netvařte se tak překvapeně. Před chvílí jste přece jasně viděli, že generál Howard má malou slabost pro hmotné statky. Můžeme být jen rádi, že tenhle úskok nevyšel tak úplně a planetu jsme nakonec dobyli.“

„Co ale budeme dělat?“ ozvalo se z druhého konce stolu.

„My nic. Rozvědka tvrdí, že má dostatečně přesvědčivé důkazy, aby mohli zasáhnout.“

„Proces se zrádcem ale Aliancí pěkně otřese. Už takhle je situace dost napjatá…“

„Asi jste mě špatně pochopil, generále. Žádný proces nebude. Proto v tom má prsty rozvědka. Na nás už jen bude oznámit veřejnosti, že brigádní generál John Franklin Howard, jeden z nejvyšších pěchotních důstojníků, byl zrádce a stejně tak i skončil. Vina za Ender padne na něj a my ukážeme rozhodnou reakci vůči všem zrádcům, i těm na nejvyšších místech. To veřejnost ocení.“

„Dobře,“ pokýval souhlasně hlavou služebně nejmladší z admirálů, „ale přeci jen se mi nelíbí, že jsme tak závislí na informacích od rozvědky. Možná bychom měli vymyslet něco, co tuhle závislost oslabí.“

„To je dobrý nápad, admirále, ale máte nějakou konkrétní myšlenku?“

„Jeden nápad bych měl. Teď si asi budete myslet, že mluvím jako admirál, ale podle mě je tenhle úkol nejlepší svěřit letectvu. Co kdybychom prostě vyčlenili jednu loď speciálně pro průzkumné mise? Samozřejmě bychom jí na to patřičně vybavili – nejmodernější technologie, možnost působit celé měsíce mimo přístav…a navíc by se zodpovídala jen a přímo generálnímu štábu. Ne rozvědce a ne jednotlivci.“

„Kde ale chcete takovou loď vzít?“ vyhrkli zbylí čtyři admirálové téměř současně. Dál pokračoval služebně nejstarší: „Přestavba jakékoliv existující lodi by byla neúměrně nákladná a problémová. A všechny stavební doky jsou teď plné. Další se uvolní nejdříve za několik měsíců a snad vám nemusím vysvětlovat, že výstavba úplně nového typu lodi může zabrat i několik let.“

„Ariadon.“

„Cože?“

„Ariadon. Dok 5. Je to transportní loď. Jakmile jsme ale po ztrátách na Enderu přestali trpět nedostatkem transportů, byli z něj dělníci odvoláni na stavbu a opravy jiných lodí a práce na něm zastaveny. Je to ale to nejlepší, co máme. Ještě není pozdě ho přestavět na vojenskou loď se vším, co potřebujeme.“

„Zbláznil jste se? Transportní loď? Víte, jak je velká?“

„A proč by průzkumná loď nemohla být křižník třídy Honor? Alespoň bude moct nést dostatečnou výzbroj, abychom ho mohli zapojit i do bojových operací.“

„A kde na to chcete vzít lidi? Potřebujeme opravit Justice, vždyť je to vlajková loď celé flotily…“

„Ano, ale bez křižníku Independence a bitevníku Hero se pár týdnů obejdeme.“ Napětí mezi oběma muži rostlo a zřejmě by přerostlo v ostrou hádku, kdyby nezasáhnul armádní generál. Zjevně ho nápad vytvořit nový typ lodi zaujal. Obrátil se na jeho zastánce a řekl jen: „Jak dlouho by stavba trvala?“

„Když začneme hned a použijeme rozestavěnou loď tak hádám, že do pěti let tu máme vlastní informační službu přímo na náš stůl.“ Armádní generál se na chvíli zamyslel a jeho poslední slova na téhle schůzi zněla: „Budeme o tom hlasovat.“

---