SETKÁNÍ S ANDĚLEM …....

Toto dílko bych rád věnoval
všem Písmákům.
Hlavně BŘÍZOVI,kterého jsem
nerad vyděsil … :o(
Taky SAŠOVI za kritiku,
KATE,NAJE,MARIGOLDOVI
a dalším …
Díky přátelé,pomohli jste mi
pochopit a nalézt ztracenou
cestu.
A taky díky JEMU za ten sen …

Včera v noci, v noci bílé jako den, zdál se mi, přátelé, zvláštní živý, krásný, něžný, trochu smutný sen … Stál jsem v krajině, která snad rájem mohla být, nádherná květena, to prostě nejde popsat ! To se musí prožít, procítit … Cestička hladká, pro bosé nohy trochu zrádná, krajinu protíná, v divukrásné zeleni zaniká, kolem nádherná sousoší, odvrácených tváří jež tak tajemně smyslně září … Šel jsem tou cestičkou, prošel jsem ji celou, celičkou, ty sochy tak nehybné, majestátní, překrásné, minul jsem, jen uvažte ! Bez povšimnutí ! No prostě - zvláštní sen … Na konci cesty, divná věc, oslnivá záře, v té záři, postava ženy, hebký ruměnec, v její tváři, její krása, její pohled, její usměv, vyrazil mi dech a z hrudi, unikl smutný vzdech … Stála tam, v celé své kráse, její něžně smutný úsměv, jež by mohl patřit Kněžně, káravý pohled očí, vážce by nemohl ublížit . Já nesnesl ten pohled dámy krásné, uhýbal jsem očima, nesledoval vnady ladné … Její slova mi vzala dech ! Zněla přísně, znova a znova, ta slova nepříjemné písně, měla pravdu ! vypalovala mi do duše cejch ! Těžko se to říká,Vážení ! Tohle psaní na tom nic nezmění, její hlas mi v duši stále zní, když řekla : „Daimone,Daimone ! Co to vyvádíš ! Bohu spíláš, Jenom na sebe se přitom díváš ! Buď trochu uznalý ! Celý svět je Ti neznámý ! Vždyť ne z každého poupěte dobrý květ vykvete ! Ty neznáš jeho plány ! nemůžeš Jemu neznalostí zasazovat kruté rány …!“ „Podívej se okolo ! Co jsi způsobil ! Vyděsil jsi přátele ! Copak nevidíš, strach a zmatek ?! Nic necítíš ! Měli o tebe strach ! Chovej se rozumně ! Ne jako v poušti prach ! Který letí vzduchem a všechno ničí, až jde z něj po zádech mráz …!“ Přátelé ! Bylo mi hrozně na duši jako by ji pálily ohně vyhládlé ! Styděl jsem se za sebe z očí vyhrkl mi slz proud, jako déšť z nebe, však útroby měl jsem jako troud … Bytost laskavá, vzala mne za třesoucí se ramena, pohled něžný mi do očí upřela, pak řekla tónem veselým: „Nevěš hlavu, nesmutni ! Každý má své chyby, On to ví ! Věř,že někdo tam nahoře tě má rád, Věř, že všechno má svůj řád …! Snaž se jiným pomoci, třebas jen milým úsměvem, hezkou básní, pěkným příběhem, pak zazní pohoda, klid v nitru tvém. Nakonec najdeš bytost o které tak sníš.“ Lišácky na mne mrkla: „Chtěl bys takovou, jako jsem Já :o) Neboj ! Moje podoba je z tvých představ stvořená :o) jen hledej ! Kdo hledá, najde ! Jak se zdá …“ S těmi slovy v záři světla se světlem božským se střetla a splynula v jednotu nebeskou prázdnotu plnosti, to vše z Boží milosti. To On mi zase jednou ukázal svou jednu z tváří laskavých v té záři, bytost, jež byla Andělem … Na konci té ztezky já stál, unavené zraky, upínal jsem v dál, v očekávání zda Tě ještě znovu spatřím, můj Anděli, má Paní ! V duši v té chvíli, nádherný klid, skvostný mír, jednota s Bohem, ten pocit zesílil … Když jsem se pak vzbudil, snil jsem ještě chvíli dál, ten pocit ve mne pořád zůstával. I když budu zase někdy vztekat se a klít, vím,že On má dobré srdce, dovede to pochopit. Až zase půjdu spát, nechám si něco hezkého zdát, a možná se může stát, že Anděl si bude s mojí duší povídat …

---