Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVampire kiss (VENGEANCE)
28. 09. 2009
0
1
603
Autor
EllFrída
Pomsta je sladká, a má chuť krve...
Vampire kiss
vengeance
Ozval se příjemně povědomý zvuk, jak se za mnou zavřely dveře. Byla jsem ráda, že jsem byla konečně doma. Osm hodin ve škole bylo velmi únavných.
„Ahoj!“ zavolala jsem směrem ke kuchyni. Nedostala jsem žádnou odpověď. Zamračila jsem se pro sebe a šla dál.
Mámu jsem našla v obýváku. Dívala se na televizi a tvářila se naštvaně. Nedivila jsem se. Zdržela jsem se ve škole a než jsem přišla, nádobí už bylo umyté.
„Ahoj,“ pozdravila jsem znovu a usmála se.
Máma se na mě otráveně otočila a nepříjemným hlasem řekla: „Nazdar. Můžeš mi říct kde se flákáš?“
Úsměv mi zamrzl na rtech. Už jsem ohledně svého pozdního příchodu nebyla tak optimistická.
„Promiň, mami, zdržela jsem se ve škole.“
Měřila si mě pohledem a z jejího výrazu jsem jasně poznala, že mi nevěří.
„Můžeš mi vysvětlit, proč máš zase bordel na stole?“ pokračovala, zatímco se zvedala křesla. „Pořád máš někde hadry, nebo nějakej bordel! Nemůžeš si ani uklidit! S ničím doma nepomůžeš, jenom tam sedíš a maluješ si!“
Zůstala jsem stát a nechápavě se dívala, jak na mě křičí, a její oči jsou tvrdé a nenávistné.
„A zas jsi potichu,“ řekla máma po chvilce ticha, kdy jsem dokázala jen stát a dívat se na ni.
„Tys byla v mým pokoji?“ zeptala jsem se, když se mi hlas zase vrátil, i když mírně roztřesený.
„A můžeš mi vysvětlit ten bordel ve skříni?“ zeptala se nebezpečně nahlas.
„Ty ses mi hrabala ve skříni?“ oči se mi rozšířily a hlas vystoupal o oktávu výš. Ve skříních jsem schovávala všechny svoje poklady. Neměla jsem žádné tajnější místo, než krabičky se svými poklady, schované ve skříních.
„ Já jsem se ti nehrabala ve skříni, byla přivřená, tak jsem si chtěla zavřít,“ odsekla máma. „Máš mít skříně zavřený.“
Nedokázala jsem odpovědět. Krev ve mně žhnula, jak mi docházelo, že jsem přišla a o poslední zbytky soukromí. Začínala jsem se třást vzteky.
„Nic na to neřekneš?“ vyjela máma.
„A co ti na to mám říct?“ nevydržela jsem už odpovídat klidně. „Kdo ti dal právo chodit do mýho pokoje, když tam nejsem? Kdo ti dal právo hrabat se mi ve věcech? Dělám všechno co chceš, ale akorát po mě řveš a ani nemůžu mít trochu soukromí. Tohle není normální!“ Můj hlas se stával hlasitější a hlasitější, až jsem si uvědomila, že křičím. Moje vlastní slova se mi odrážela v hlavě, spolu s pláčem, který zněl jenom uvnitř mé hlavy, v mých myšlenkách. Cítila jsem horkost ve tvářích a pálení v očích, jak se slzy snažily prodrat přes moje odmítavé odhodlání.
„Nejseš nějaká drzá?! Uvědom si s kým mluvíš laskavě!“ vykřikla podrážděně máma a její hlas nahrnul rudou mlhu přímo před moje oči.
„A ty si uvědom s kým mluvíš ty! Jsem tvoje dcera, zatraceně!“ rozkřikla jsem se. „Nenávidím tě!“ Do očí se mi nahrnuly slzy. Otočila jsem se, utekla do svého pokoje a práskla za sebou dveřmi.
Celou dobu jsem čekala, zatímco jsem tam ležela na posteli a zírala do stropu, že uslyším křik, nebo dostanu trest, že jenom čeká, aby se uklidnila, a pak budu mít problémy, ale nestalo se to.
Pomalu se setmělo.
Nikdo nepřišel. Nikdo se nezajímal. Nikdo mě nepřišel potrestat, to bylo dobré, ale nikdo se taky nezajímal, jak mi je, nikomu nezáleželo na tom, co jsem cítila. Spolu s tímhle vědomím, které mě trápilo víc než sebe víc tvrdý trest, ve mně vyvstávaly pocity a myšlenky, které mi byly cizí. Lhostejnost. Nenávist. A pomsta.
Když jsem se podívala na hodinky, ručičky ukazovaly čtvrt na jednu. Skoro osm hodin od mého příchodu domů a hádky s mámou.
Zvedla jsem se na loktech a zaposlouchala se. Všude bylo ticho. To mě utvrdilo v přesvědčení, že tady už nemám co dělat.
Potichu jsem si natáhla bundu a jako stín prošla bytem, bez sebemenšího zvuku. Nazula jsem si boty a tiše vyklouzla ven.
Neměla jsem nejmenší ponětí, kam jít, ale připadalo mi, že všechno je lepší, než zůstat tam, kde jsem byla.
Pomalu jsem procházela ztemnělým městem a v hlavě procházela krátký seznam přátel, u kterých bych se mohla na chvíli ukrýt. Musela jsem přiznat, že nebyl nikdo, kdo by mě uvítal i v tuhle nelidskou hodinu a nechal mě u sebe přespat. Nakonec jsem jako nejvhodnějšího kandidáta vybrala kamarádku, které bych svěřila i vlastní život, ale která bydlela ve vedlejší vesnici. Moje kroky se automaticky stočily tím směrem…
Šla jsem nejkratší cestou, která vedla skrze les. Bylo to nebezpečné, ale já to nevnímala. Nechala jsem svoje tělo, aby se hýbalo samo, a ponořila se do svých myšlenek.
Hlavou mi vířily vzpomínky na dnešní hádku, spolu se všemi tohoto týdne.
„Jestli se ti tu nelíbí, tak se sbal a vypadni…“ „Nejsi schopná si ani uklidit v pokoji…“ „Jsi k ničemu…“
Slzy protrhly tenkou hráz sebeovládání a smáčely mi obličej. Myšlenky bodaly v hlavě jako rozzuření sršni a já jsem utíkala sama nočním lesem.
Byla jsem příliš ponořená do své bolesti na to, abych si všimla, že už notnou chvíli se za mnou ozývá slabé praskání větviček.
Zpomalila jsem do chůze, ale nechala jsem slzám a vzlykům volnou cestu. Neslyšela jsem, že se praskání přibližuje.
Chci umřít, napadlo mě.
A pak se to stalo. Větve vpravo ode mě zachrastily a dřív, než jsem se stačila pohnout, jsem ucítila prudký náraz, který mě odmrštil, a jak jsem dopadla narazila jsem hlavou o kmen stromu. Na krku mě něco řízlo a pomalu to začínalo štípat. Musela to být větvička, o kterou jsem se poškrábala.
Chtěla jsem už otevřít oči, které jsem při pádu instinktivně zavřela, ale najednou se to štípání změnilo v palčivý oheň, který se nemožnou rychlostí šířil celým mým tělem.
„Aaaaaah!“ vydral se mi z pusy výkřik plný bolesti a zoufalství a tělo se mi zkroutilo v křeči.
Tak takové je umírání, vytanula mi na mysli poslední myšlenka, než jsem úplně ztratila vědomí.
Bylo to zvláštní. Myslela jsem, že až umřu, probudím se v ráji nebo někde jinde. Myslela jsem, že to bude, jako by začal nový život. Byla jsem připravená na všechno, jen ne na to, co se stalo.
Otevřela jsem oči. Nejdřív jsem si myslela, že sním. Všechno jsem viděla ostře a jasně…
Nebyl to jiný les, ani jiná doba, jak mi to připadalo. Všechno vypadalo jinak, ale nic se nezměnilo, jen já. Najednou jsem viděla ostře a jasně, přestože byla kolem mě tma, a když jsem zvedla hlavu, mohla jsem skrze mraky zahlédnout plný měsíc, jasný a zářivý jako nikdy předtím.
Pak jsem si vzpomněla na všechno co se stalo, než jsem zemřela, omdlela či co se mi to vlastně stalo. Rozpomněla jsem se na tu pálivou bolest, kterou bych popsala jako oheň v žilách. Ruka mi vyletěla ke krku. Nahmatala jsem dvě malé ranky a něco teplého a lepkavého. Přičichla jsem k prstům a nakrčila nos. Nemusela jsem moc přemýšlet, abych identifikovala pach, který byl cítit všude kolem.
Zakručelo mi v břiše.
Další vzpomínka přišla sotva okamžik po té první. Podezřívavě jsem se rozhlížela, zatímco jsem obezřetně vstávala, a v mysli si znovu přehrávala tu chvíli, kdy do mě něco narazilo a odhodilo mě na strom.
Osahala jsem si hlavu, ale nenašla jsem ani škrábnutí. Přitom jsem si byla jistá, že jsem zaslechla nepříjemné křupnutí, když jsem narazila do stromu.
Zkoumala jsem opatrně svoje tělo a hledala rány, které tam bůhvíproč nebyly, zatímco jsem se rozhlížela, dokud mě to, co jsem viděla, nedonutilo ztuhnout na místě.
Pár metrů ode mě se o strom opírala postava. Mladý muž s pohlednými rysy, mohlo mu být kolem dvaceti, se opíral o kmen stromu pár metrů ode mě. Jeho kůže na ramenou se třpytila v měsíčním světle. Jako by zářil.
Díval se na mě zkoumavým a tak nějak vyčkávavě upřeným pohledem karmínových očí, a hřbetem ruky si z úst a brady stíral krev.
Srovnala jsem svůj instinktivně nahrbený postoj.
Usmál se a jeho úsměv byl lákavým příslibem budoucnosti…
Vykročila jsem k němu a cítila, že moje myšlenky už nebyly zmatené a bolestné. Ne. Byly křišťálově jasné.
Nikoho jsme cestou nepotkali. Všichni se podvědomě vyhnuli našim krokům dávno předtím, než nás mohli zaslechnout.
Trvalo dlouho, než se za dveřmi rozsvítilo a proužek světla pronikl škvírou pode dveřmi. Po chvíli se dveře pomalu otevřely.
Věděla že jsem to já ještě dřív, než se na mě podívala.
„Kde jsi sakra by-“ začala, ale pak zvedla pohled a uviděla můj zakrvácený krk. Oči se jí rozšiřovaly a obličej měnil v masku děsu, jak přešla pohledem k mým lehce vyčnívajícím špičákům a rudě žhnoucím očím.
„Co to-“
Víc toho neřekla. A nikdy neřekne. A já nikdy nezapomenu na ten pocit, když se moje zuby zabořily do jejího hrdla.
Promiň mami. Měla jsi se starat líp. Už mě nikdy nebudeš trápit.
Bledý stín za mými zády se sladce usmíval a v očích měl příslib věčnosti.
Věčnosti a zatracení…