#64

Přišla jsi mi říct, že nevíš jak dál.

Já z ničehož nic jako bych stál opodál;

Jakoby mezi mnou a tebou

skrze zeď průhlednou,

byla neurčitelná vzdálenost.

 

Jsi sama, svět tě rmoutící zanechal,

Vždy z rána brečíš-a já stále opodál;

Jako bych nevěděl co jiného říci,

co více než, že se rmoutící

ničehož více nedočkáš.

 

Jak sám mám ti pomoci,

když trpím stejnou nemocí,

Pravda čeká na nás v dáli,

A oči z prachu pálí.

Radši blednem, nedbajíc světa,

Každý smuten, jakkoli utíká;

 

Jak sám ti mám pomoci,

když já stejnou nemocí

rmoutím se světu uvnitř sebe,

tělo mé mě stále zebe,

ptám se stejně jako ty,

a myšlenkové nahoty

jsou mě štěstím jako tobě:

pomůže mi přítel ve volbě?

 

Jak sám ti mám pomoci,

když trpím stejnou nemocí,

Utíkám před realitou do sebe,

Anebo myšlenkově do nebe,

před otázkami bráním se smíchem,

občas matu lidi tichem,

občas trápím se za jiné lidi,

ač můj smutek k věci nikdy neuvidí.

 

Jak mám ti sám pomoci,

když trpím stejnou nemocí!

 

Vždy z rána brečíš-ač večer hledala jsi odpověď.

Nad rozbitým srdcem křepčíš, marně čekáš na zpověď.

A nikdo neposlouchá!

Od světa se neodpoutá,

ten: kdo neposlouchá!

---