matrace /a trocha padoucnice.../

pokrok

táhneme se polární tmou
luštíme rébusy
v těchhle končinách
se barva sráží
dole u rámu
hrudky černé
v černé

miláčku, řeknu ti,
budoucnost nebo jak to pojmenovat
táhne si nás s sebou
jsme tak blízko
že ji nikdy neuvidíme celistvou

je to samozřejmé, tak proč
mě to mrzí?

a nebylo by nakonec jednodušší
ten obraz zapálit?
 

úsměv přes sklo

věděl, že má ráda
když jí jemně otevře ústa
vsune svou hrubou paži
a v zápěstí ji nechá
zahryznout se

loučil se s tím cejchem
ona - zmizela rychle za rohem
bezejmenné budovy

existují léky na tu jeho nevyzrálost?

cítí se zrovna tak daleko i blízko od ní
cítí se jak šílený arkadij dolgoruký
v momentu
než zavře oči


nezájem

byl to jen proud
zvuk, ze kterého bylo jen těžko možné
vyjmout, opracovat, rozluštit
slova

a přece se v něm dalo koupat
jako v hutné vonné masti

kdybych měl odvahu
řekl bych ti na co jsem v tu chvíli myslel

škubnout trikem
strhnout ti výstřih pod prsa
a poslouchat k tomu všemu
lavinu v tobě 
a tlukot srdce

a já?
vždycky budu mlčet