Předposlední strana

Kde začít, přátelé?
Že se vůbec ptám. Je mi až přespříliš jasné, že u konce.
Zrovna šťastné to není.

Zmar

Vyneste své zahnívající mrtvé!
Vyneste je na povrch zemský, světlo nadpozemské.
Vyneste to chrastí hříchů vašich.

Dnes hranice zaniknou v plamenech nebeských.
Již žádné hranice, žádná omezení. Hranice mrtvých těl.
Temný dým, jak poslední vzkaz jejich, výtka snad, se do výšin vznese.
Vzduch temný ještě na chvíli, už jen na malou malou chviličku temný bude, pak obloha blankytem zazáří a hvězdy ukáží nám své jasné a vzdálené tváře.

Ano! Ano! Jen ohně ty zapalte a vše lepší svou tvář vám odkryje!
Vzplaňte už! Hořte, vy duchové pradávna, nechť nepojí nás nic! Smažte se, vy přežitky doby!
My kupředu, bez vás lehčeji kráčíme.
Dým, dým temný, vzhůru stoupal a na vše s nadhledem posmrtným se díval.
Dým ohňů revolucí by i slunce zhášel.

Pryč, pryč je vše zlé, jen z dobrého je svět tvořen.
I vítr na naší straně jest! Ten temný dým odvál. Větříčku, příteli, příteli náš!
Hleďte, jak to zrezlé mostoví vše do hlubin se řítí. Již nic nepřejde široké řeky pekelné, kde bláto se mísí s lidskou krví. To vše daleko, daleko za námi jest.
Palte je!

Oslava, ta marnotratnost sama.
Bubny hřmící jak tisícero pevnostních děl.
Jak tisícero vln pod těmi pevnostmi.
Jak tisícero příšer na dně mořských.
Zvuk a světlo, obojí teď stejně rychlé, se sjednotilo v obří kouli tryskající chutě dálek.
Divoké orgie květů v rozpuku.
Poskvrněná a Neposkvrněnost. Bez pomoci pro oba.

Kosmické intermezzo

Světla dálav zableskla se v očích lidí. Ten pohled, ten pohled. On to ví.

Přesněji, blíže, rychleji.
Zámky odpadly. Vesmír zaduněl zvukem padajícíh okovů.
Již zfoukávají prach ze starých pergamenů.
Není ten snad poslední?

Konec

Někteří však měli pohled jiný.
Lačný, liščí, neupřímný. Teď, jen teď. Nejlépe hned. Sic málo, tak více takových bylo. Teď, jen teď. Nikdy již zítřek.
Tlak uvnitř lebky, musel jen ven.
On sám, však proti tisícům zbraň měl.

Černí draci opouštěli svá dlouholetá hnízda v dutinách Země.
Jejich mráz polykal různé věci ve svých výhních. Výtvory i tvůrce jejich.
Tisíce tisíců párů rukou v hrdelních křečích vzhůru hledí a k zemi se vrhají.
Ozvěna světla ohňů vesmírem jak temný tón rezonuje.

Kosmické intermezzo

Přec všechny Galaxie stejné jsou, vše stejný vývoj mít bude.
Opakuje se vše jak v kruhu nekonečném?
Hledali a zkoumali.
Ano! zněla mohutná odpověď jejich Matky!

A dá někam dále se jít?
Hledali a zkoumali.
Ano, zašeptal hlas jejich Otce.
Jen někteří slyšeli.

Zánik

Stín, světlem sem zavátý.
Stín měněn válkami, posouván záblesky, znetvořen slunci.
Krví každé slovo posvěceno bylo.
Ze Zlatého Býka zbylo jen kopyto.

Hnijící opět hledí vstříc Babylónu.

---