omluva se nepřijímá

-- omluva se nepřijímá, 4. – 10. 10. 2009

 

„Omluva se nepřijímá,“ pronesl V. tichým hlasem, „řekla doslova.“

            M. zůstala nehnutě sedět, V. čekal. Nedávala najevo, že se jí slova vůbec dotýkají. Drobná postava a tmavé splývavé vlasy vábily mnohé. Její křivky nesly nádech nepoznaného. Ty nejhlubší nejčernější oči, které V. kdy spatřil, však M. dodávaly na nezvyklé vážnosti. Nemluvila nahlas, šeptala.

            „Nepřišel jsi,“ podotkla nato.

            „Ležel jsem doma v horečkách,“ namítl V., „chtěl jsem se uzdravit.“

            „Nenapsal jsi,“ podotkla znovu.

            „Neměl jsem sílu zasednout ke stolu a psát dopis,“ hlas V. se zachvěl.

            „To není pravda,“ podotkla potřetí.

            V. se zamračil. Jeho společnice způsobně čekala na reakci. V. pociťoval nutkání debatu rozvíjet, slova však přicházela jen těžce. Jeho rozhovory s M. trvaly dlouhé hodiny a končívaly tak, že V. dával M. zapravdu. Necítil se však nikdy poníženě.

            „Zapomněl jsem,“ řekl V., „a potom mi již nepřipadlo vhodné psát.“

            „Proč ne?“ odvětila M.

            „Obával jsem se, že je na slova pozdě.“

            M. zvedla zrak a krátce se podívala V. do očí. Ten se stáhnul do sebe. Neznal člověka, který by snesl déletrvající pohled do očí M. Samotný se dříve snažil prohlédnout tím temným závojem až do duše M. a tragicky selhal. Později poznal, že jeho síly na pochopení nitra M. nestačí a přestal se tázat tam, kde, dle jeho přesvědčení, je třeba mlčet.

            „Takže přiznáváš vinu?“ hlas M. jím procházel.

            „Ne,“ odpověděl V. po kratším zamyšlení, „nemyslím, že jsem vinen.“

            „Tvá obava nepramenila z pocitu viny?“

            „Má obava pramenila ze strachu.“

            „Měl jsi strach, že ses provinil?“ na M. nebylo znatelné žádné pohnutí.

            „Měl jsem strach, že má pasivita mi bude za vinu kladena.“

            V. se postavil a přešel k oknu, M. ho zamyšleně následovala. Venku čekal netradiční říjen. Ani dohasínající babí léto nedokázalo ještě uzmout stromům svěží zeleň a zapadající měkké slunce dávalo krajině nezvyklé teplo a klid. Nejkrásnější den roku, pomyslel si V.

            „Zvláštní věc tato pasivita, nemyslíš?“ M. přejížděla prsty po parapetu.

            „Proradná,“ odtušil V., „o kolik jen snazší je provinit se pasivně. Vždyť stačí tak málo - zapomenout, pustit ze zřetele!“

            „Zapomněl jsi tedy napsat?“ řekla M.

            „Nikoli,“ V. se otočil k onu zády a pohlédl zamyšleně do středu místnosti, „nespustil jsem tuto svou povinnost ze zřetele. Zároveň si nemyslím, že to je jakkoli podstatné.“

            M. mlčela.

            „Nemohla přeci vědět, že mám příležitost napsat. Své provinění nepopírám, avšak hluboce věřím, že jedině sám sobě mohu klást přiměřenou vinu, tato nemůže v mé situaci přijít zvenčí. Naše přátelství budí zdání, že má pevné a zdravé kořeny. A přesto, svým vlastním slovům navzdory, ona předjímá, že jsem se rozhodl nepřijít a že jsem se rozhodl svou nepřítomnost neomluvit. Netáže se, co mi v jednom a druhém zabránilo. Hloubku našeho přátelství bere v rukojmí, obrací ji proti mně a zašticuje se jí při okázalém gestu kladení viny, které se mi hnusí.“

            M. stále mlčela.

            „Předjímá-li tato přítelkyně můj zlý úmysl v celé věci, jaký smysl má institut našeho přátelství? Pokud jí přijde pravděpodobnější, že záměrně konám proti smyslu našeho domnělého vztahu, má takový vztah vůbec význam?“

            M. mlčela potřetí.

            „Sám ve vztazích navenek pevných leccos předjímám a dosazuji si na základě své zkušenosti a empatie. Své domněnky však, jsou-li pro mne zásadní, ověřuji, než začnu klást vinu. To je podstatný rozdíl mezi mnou a jí.“

„Jsi rozčílený,“ podotkla M.

„Jsem,“ souhlasil V., „vina je těžké břemeno a jako s takovým by s ní mělo být nakládáno. Bylo od ní neohleduplné ji na mě házet, přesto nemohu říci, že na mě dolehlo plnou tíží. Domnívám se totiž, že ona plně nechápe dosah a hloubku svého činu.“

„Budeš tedy hájit své stanovisko?“ zeptala se M.

„Nevím,“ pokrčil rameny  V., „stále si nejsem jistý, zda se místo vyvozování závěru ze svých argumentů nepokouším hledat argumenty pro svůj závěr. Někde hluboko tuším, že můj pocit je podložen hlubokým dílem pravdy. Věřím, že z našich hovorů jsi postřehla, jakou snahu vkládám do rozkrývání nezamlžené skutečnosti. Přesto mne obchází nejistota.“

„Jakého druhu?“ M. se opět posadila na své místo.

V. si přitáhl židli a posadil se na ni obkročmo: „Mé myšlenky vycházejí z domnělé podoby našeho vztahu. Realitu chápu jako vzájemný úzus, smlouvu o vztahu, která je psána časem. Obávám se však, že čas samotný je zde nepřirozený imperativ. Jak rádo se o přátelství říká, že má neochvějné základy, když přežije pár let bez krize. Jak falešná úvaha!“

V. pokračoval: „Pravdou je, že mé city k ní ochladly již před nějakým časem. Poznal jsem, kterak odlišní lidé jsme ve všech ohledech. Poznal jsem, že hloubku našeho přátelství ustanovila před lety kombinace mého zdvořilého šarmu a hluboké potřeby niterného vztahu s kýmkoli, kdo k tomu bude svolný. Tak se stalo, že jsem jí svou pozorností a zájmem imponoval až za hranu formální náklonnosti. Nyní se mi zdá, že tohoto pocitu se ona nechce vzdát, motiv nehodnotím, kdežto já bych podobu našeho vztahu rád upravil.“

„Co budeš dělat?

„Nevím,“ V. zaklonil hlavu a zhluboka vydechl, „vidím tři možnosti. Mohu se omluvit, koupit lístky do divadla a tímto gestem vrátit vztah do původní polohy. Mohu se pokusit vysvětlit vše, o čem se zde bavíme. Nebo mohu celou situaci ponechat bez omluvy a zasadit tím našemu domnělému vztahu citelnou ránu.“

V. opět pokračoval: „Pokud je mým cílem dlouhodobá spokojenost moje i její, nemohu se spolehnout na první alternativu. Nevidím ji jako blízkou osobu a nechci se zavázat ke zvyklostem z takové role vyplývající. Domnívám se, že ani druhá varianta nevede ke zdárnému konci. Cítím, že ji duševně natolik převyšuji, že pokud bych upřímně vylíčil, které motivy mě k mému rozhodnutí vedou, zcizil bych se  jí a ona by má slova odmítla. Nemohl bych se smířit s vědomím, že cenou za niternou upřímnost je rozhořčení a čirá zloba.“

V. pokračoval potřetí: „Proto se domnívám, že správnou variantou je ta třetí. Dám-li jí důvod k rozhořčení a zlobě, dostane se náš vztah do zdravé polohy. Ona bude mít reálný, hmatatelný důvod ke kladení viny a korekci chápání našeho vztahu, já si budu vědom, že je mi vina kladena právem, a najdu vnitřní smíření.“

„Nenacházíš ve svých úvahách sporné body?“, zašeptala M.

„Ano, nacházím,“ odsekl V. nervózně, „dotýkají se však otázek, jimž nerozumím a na něž neznám odpovědi. Jsem si vědom, že svým zamýšleným jednáním posilují její vidění světa a posouvám ji dále od bodu nula, totiž bodu, ve kterém je vše předmětem pochybnosti. Avšak celá společnost je založena na zaujímání stanovisek, na osobnostním formování představy o světě, která jednotlivci vyhovuje. Nejsem si jistý, zda mám na něco takového právo, domnívám se však, že žádná síla ve vesmíru, tím méně mé činy, mají tu moc, aby člověka chtivého poznání od bodu nula odváděly. Necítím zde provinění.“

„A pokud jde o upřímnost?“ M. přitáhla kolena k bradě.

„Manipuluji, to je pravda... ,“ V. se na chvíli odmlčel, „mým motivem je však nastolení harmonie našeho vztahu, usiluji o nejlepší možné východisko pro oba. Pokud je manipulace jediným možným prostředkem, potom nešť. Neraním ji, ponechávám jí pocit svrchovanosti, moji manipulaci a její účel neprohlédne.“

„Stavíš se pozice arbitra,“ namítla M.

„Konzultuji situaci s tebou,“ mínil V.

„Hledáš u mě posvěcení tvého zamýšleného činu,“ namítla znovu M.

„Znáš odpovědi,“ oponoval V.

„Netážeš se,“ namítla M. potřetí.

„Nedáváš odpovědi, jen další otázky!“ V. pevně semknul rty.

„Mým účelem není dávat odpovědi,“ M. pohladila V. po tváři,  „nejsem tu proto, abych vyřešila tvá dilemata. Ke každé tvé originální myšlence budu mít novou otázku, na niž budeš muset hledat odpověď. Tento řetěz nemá konce. Prozradím ti však jinou věc. Jak mne budeš poznávat, budeš schopen mé reakce se zvyšujícím se úspěchem předpovídat. Pokud skutečně věříš, že znám odpovědi, po kterých tak bažíš, v tomto poznání najdeš útěchu. Budeš-li však do konce svých dní hledat konečnou odpověď, budeš nešťastný.“

Těžké slzy se kutálely V. po tváři. Někdo zaklepal na dveře. V. se zvedl, přešel místnost a chytil za chladnou mosaznou kliku.

Otočil se: „Potom chci věřit, že odpovědi neznáš, M.“

Otevřel dveře.