Půlnoční

„Ahoj tati.“
Mladý muž zdvihl židli od okna a měkce jí postavil vedle nemocničního lůžka. Nekonečné návštěvy otce se stejnou nadějí na probrání po těžkém pádu ze střechy domu. Dlouhé tři měsíce, kdy propadal beznaději i jisté smířlivosti s nevyhnutelným a zřejmě nezvratným stavem. Mladík pohlédl na otcovu tvář. Před očima mu projelo pár vzpomínek na dětství. Pouštění draka, nové kolo i první jízda autem. Otcův hlas mu zazněl v uších. Bezděky sebou trhnul a opět přejel jeho tvář.

Zůstávala nehybná.

Do pokoje vešla zdravotní sestra.
„Nebojte se, však on se probere, je silný,“ řekla a dodala: „Tak, jak vám to včera dopadlo?“
Mladík se poprvé usmál.
„Myslíte koncert? Skvěle, plný sál, nádherná atmosféra.“
„Věděla jsem to. Škoda, že tam tatínek nemohl být, určitě by na vás byl pyšný.“
Sestra zkontrolovala stojan a rychlost infuze, která pomalu odkapávala do nehybného těla. Kývla na mladého muže a neslyšně odešla.
Mladík se nahnul nad postel: „To je pro tebe, tati,“ a hladíc otcovu ruku, začal polohlasně zpívat písničku, kterou sám složil. Školený hlas zněl pokojem a na chvilku se zdálo, že se zastavil čas. Píseň pro nemocného se nesla pootevřeným oknem a oči mladíka se zarosily. Jak moc si přál, aby si úspěch včerejšího vystoupení vychutnali spolu.
Mladý muž dozpíval a přejel si s povzdechem tvář. Starostlivě otci upravil přikrývku a vrátil židli na své místo.
„Zítra zase přijdu, tatínku,“ pronesl směrem k nehybnému tělu a odešel.

...

 

Noc se zabalila do černého hávu a úplněk pohádkově ovládl kraj. Obrysy nemocnice vystupovaly nad přilehlou silnicí. Jen světla pohotovosti a několika sesteren rušily poklidný ráz půlnočního města. Sanitní vůz opouštěl bránu a závora se zaskřípěním dopadla zpátky do vidlic.
Chodbou na oddělení se ozýval kašel pacientů. Na sesterně zašuměla voda v konvici a zacinkala lžička v dóze na kafe. V nemocničním pokoji vedle balkónu lehce povlávaly záclony a na lůžku ležel starý muž. Náhle se jeho dech zrychlil a ruka pohnula. ¨