Ráno

ON: Rozsekej si svoji snídani o zrcadlo, krávo!

ONA: (vzlyká)

ON: (chytne ji za úzká ramena a třese s ní)

 Víš co? Víš ty co? Vypadni si chcípat jinam! Nesnesu pohled na tebe! Seš mi k zblití odporná!

ONA: (vzlyká)

ON: (vyhazuje ji za dveře a hází za ní batoh, sbírka víček od konzerv jí nařízne tvář těsně nad rtem)

ONA: (vzlyká)

ON: Do prdele! Promiň, omlouvám se! Miluju tě!

(sedne si k ní a vezme ji do náručí jako děcko, pohupuje s ní)

Miluju tě. Miluju tě. (šeptem)

ONA: (vzlyká)

ON: Ujely mi nervy, už se to nestane. Ale musíš jít na léčení! Musíš! Jinak bude konec s tebou, se mnou, s náma...

ONA: (vzlyká)

ON: (odnese ji dovnitř, položí na postel)

Vyspi se, všecko zařídim.

ONA: (vzlyká)

ON: (odejde, bouchnou dveře)

ONA: Odešel. (Zašeptá, zvedne se z gauče, strhá ze sebe šaty a jde ke skříni. Půl minuty drží jenom ruku na vyřezávaných dřevěných dveřích, potom rázně otevře. Zděšeně vydechne vzduch z plic. Vzápětí se zhroutí na zem, rve si vlasy a štípe se do nohou, břicha a na těch místech, kde má ještě do čeho štípat.)

Nenávidim ho! Nenávidim ho! Zkurvená snídaně! (vzlyká)

(náhle se uklidní)

Pryč! Nebo mi vnutí to zkurvený jídlo!

(Vezme batoh a utíká pryč, zapomene si boty i kabát. Běží ranním městem a nevnímá chlad. Je podzim. Vždycky měla ráda podzim. Hlavně kvůli listí. A taky kvůli kloboukům a kabátům. Teď už nenosí kabát ani klobouk. Když je zima, tělo musí vydávat víc energie a tím spálí mnohem víc kalorií, na druhou stranu ani léto neni marný, ve vedru se člověk zase potí.)