Životní láska

Byl krásný zimní den a na malé autobusové nádraží ve městečku Govensbergen přijížděl autobus. Vozidlo mě celou střechu zasněženou a na oknech se dělala jinovatka. Autobus zastavil na zastávce, u které stály jen dvě postarší dámy a probíraly nejnovější drby ve městě. Otevřely se dveře a z nich se vyhrnul zástup malých dětí s barevnými batohy. Hned za nimi se vypotácel třídní učitel a formoval děti do zástupu. “Všichni se seřaďte do dvojic a počkejte na mě,“ okřiknul učitel žáky. Všechny děti okamžitě poslechly až na pár chlapců, kteří se začali koulovat. Učitel je ještě jednou okřikl "Kluci!" Chlapci se hned uklidnili. Učitel je začal počítat. Z autobusu ještě vystoupil jeden muž, no vlastně byl to spíš mladý kluk. Vystoupil sebevědomě s černými brýlemi a černým batohem. Na sobě měl modrou zimní bundu a šedé šusťákové kalhoty. Sundal si brýle a vykročil v před do města.

Govensbergen je malé horské městečko v Norsku. Má sotva nad dvě stovky obyvatel a většinu tvoří starší lidé čtyřiceti let. Govensbergen je zimním velestřediskem na tak malou obec má kolem 50 km lyžařské plochy. Jezdí sem školy, rodiny, ale nikdy do města nepřijel člověk jako Jeasen. Jeasen vyrůstal na slunné Floridě u svých adoptivních rodičů. Jeho praví rodiče se zabili při vlakovém neštěstí. Už od mala snil, že se naučí lyžovat a tak přijel sem do Norska, aby se naučil lyžovat a aby vyhrál norský sjezdový pohár, který se tady jezdí každý rok.

Jeasen si tu chtěl domluvit brigádu, jako lyžařský instruktor, chtěl totiž naučit lidi lyžovat a zlepši si i svoje dovednosti. Hned od autobusu šel Jeasen na lyžařské centrum, které bylo nedaleko od zastávky. Centrum bylo čtverná budova s recepcí vedle vchodových dveří. U okénka seděla postarší dáma. Už od pohledu vypadala velmi sympaticky a přátelsky. Jeasen si položí ke stěně batoh a přistoupí k okýnku. „Dobrý den,“ pozdraví Jeasen dámu. „Dobrý…,“ „Copak potřebuješ chlapče?“ odpoví mu. „Chtěl jsem se zeptat jestli tady nemáte volné místo pro instruktora?“ Jeasen se na ní tázavě podívá. Žena se zklamaně usměje a odpovídá mu. „Bohužel nic není volné, už začala sezona.“ Jeasen zklamaně pokývá hlavou. „A něco jiného by tady nebylo?“ podívá se na ženu. Ta však kroutí hlavou. Na Jeasnovi je vidět, že je zklamaný a naštvaný. Pomalu se chystá k odchodu, tu když najednou. Dáma si na něco vzpomene. „Počkejte!“ Jeasen se otočí, přeci by něco bylo, na Jeanově tváři se rozzáří štěstí. „Opravdu!?“ s radostí jí odpoví. Žena mu souhlasně pokývá hlavou, „Ano támhle v tom bufetu naproti,“ hned pohotově mu ukazuje rukou podnik „By tě mohli vzít.“ Jeasan je rád „Děkuju Vám moc,“ poděkuje recepční, sehne se pro batoh, který za tu chvíli je celý mokrý od spadaného sněhu. Ještě jednou se ohlédne k oknu a odchází. Žena se za ním dívá. A pro sebe „Není zač, hodně štěstí.“ Jesen se rozhlédne přes silnici a pokračuje k bufetu. Otevře dveře a vchází dovnitř. Uvnitř je pět stolů postavených okolo velkých oken vyhlížejících do ulice. Naproti dveřím je středně větší pult s koblihami a pípou. U tolu sedí čtyři postarší pánové, asi místní „štamgasti“. Za pultem sedí trochu obézní asi čtyřicetiletý pán, vypadá přátelsky.  Dobrý den, pozdraví Jeasen hostinského. Ten na něj upře své velké oči. Co by jsi potřeboval chlapče? Jeasen přistoupí blíž k pultu.

Všichni přísedící se na ně dívají. „Hledám nějakou prácí a ve středisku mě říkali, že tady máte volno,“ upřesní Jeasen situaci muži. Hostinský chvíli přemýšlí, neví co má říct. „No volno by jsme měli, ale musíš nastoupit hned teď, nevadilo by ti to?“ Zeptá se muž chraplavým a sotva slyšitelným hlasem Jeasena. Jeasnovi se rozzáří obličej. „Vůbec né budu moc rád.“ Raduje se Jeasen, chvíli se usmívá. Hostinský je také spokojený, „To jsem rád, takže támhle v kuchyni je tác a nějaký oblečení ti dát kuchař.“ Ukazuje rukou na bílé velké dveře, co jsou za barem, které vedou do kuchyně. Jeasan pokyvuje souhlasně hlavou. „Dobře, převlíknu se hned na to vlítnu…a kam si můžu dát batoh?“

„Nech ho někde v kuchyni,“ odpoví mu hostinský, Jeasan mu na to jenom přikývne. Letmo se podívá na děduly, kteří z něj nezpustily oči a pokračuje rychlým krokem do kuchyně. Projede za barem a otevírá bílé dveře. V kuchyni je velká linka, která se táhne po celé délce protější stěny. Napravo od dveří stojí dvě velké ledničky a na druhé straně velký sporák, u kterého se kmitá vysoký štíhlý muž, s kuchařskou čepicí na hlavě. Jakmile slyší kuchař dveře rychle se otáčí a kontroluje situaci. Je trochu nabroušený oproti lidem, které zatím Jeasen potkal. Co tady sakra děláš, hochu? Zeptá se ho kuchař ostrým stylem. Jeasen je touhu zaskočený, ale nedá to na sobě znát. Poslal mě sem ten člověk u baru, říkal, že si můžu vzít tác a nějaké oblečení. Kuchař pochopí situaci, kterou mu teď Jeasen vysvětlil a trochu se uklidní. Aha, tak to jo, ty tady máš brigádu, že? Jeasen mu pokývne hlavou na souhlas. Kuchař skloní hlavu a chviličku přemýšlí. Fajn, tady máš oblečení. Podávajíc mu černou velkou tašku, která byla daná pod jedním z velkých stolů, které jsou uprostřed místnosti. Na stolech je hromada masa, zeleniny, jak mražené tak i čerstvé. Vyrovnané konzervy s omáčkami, houbami, komtopy a všelijakými věcmi na vaření. Jeasen si vezme tašku s oblečením a ptá se na poslední věc. A taky říkal, že dostanu nějkej tác nebo co? Kuchař si rychle uvědomí co Jeasen chce a očima pátrá po tácu. Chvíli ho nemůže najít mezi tolika harampádím. Á támhle je, vykřikne, možná trochu nahlas, a skloní se pod jeden ze stolů. Tady ti ho nechám, zatím se běž převléct. S těmi slovy položí tác na stůl. Jeasen chvíli na něj zírá a čeká kdy mu řekne, kam se má jít převléct. Kuchař vůbec nechápe. Po chvíli to čekání nevydrží a zeptá se. A.. kam se mám jít převlíct? Kuchař k němu zvedne oči, chvíli ho pozoruje. No jasně… támhle běž a jsou tam dveře, je to taková malá šatna. Ukazuje mu dveře, které jsou vedle velkého sporáku. Dík, poděkuje mu Jeasen. A jde dál do šatny. Šatna je malá obdélníková místnost s dřevěným obložením. Po stranách jsou dvě lavičky, také ze dřeva a každé straně jsou dva železné věšáky. Jeasen si položí obě dvě tašky na lavičku a začne se svlékat. Shodí si bundu a kalhoty. Místo nich si natáhne dlouhé tepláky, které právě vyndal ze svého batohu. Bundy a kalhoty si pověsí na jeden z věšáků. Poklidným pohledem zkontroluje svoje věci a dívá se co je místnosti. Nic moc, povzdechne si Jeasen. Jenom nad obložením jsou po stranách pověšené dva obrázky nějakých krajin a hor. Jeasen se skloní nad černou tašku, kterou mu dal kuchař a rozškrtne zip. A z tašky vytáhne bílou zástěru se šňůrkami, které se zavazují u krku. Jeasen je přejede pohledem a zaváže si je kolem krku a pak ještě kolem pasu. Zhluboka se nadechne a vykročí pravou nohou do kuchyně. Kuchař zrovna krájí mrkev, když slyší dveře ohlédne se na Jeasena. Kuchař se začne uculovat, „Wau, seš k nakousnutí“, směje se Jeasnovi. Ten se na něj jenom letmo pousměje koutkem pusy. Je na něm vidět, že je mu ukradený. „Jo.. jasně, dík“ Jeasen pokračuje rychlým krokem dovnitř do bufetu. Kuchař se za ním dívá a přitom si utírá ruce do utěrky. Jeasen je už skoro u dveří, když na něj kuchař zavolá. „Hej! Počkej…“ Jeasen se na něj znuděně otočí. „Co zas?!“ Naštvaně a ostrým hlasem odpoví kuchařovi. Kuchař hodí utěrku na stůl a jde k Jeasnovi. Obejme ho, ale ten se na něj jenom nevěřícně dívá. „Hele, když taky chceš makat musíš znát pár pravidel, který tady sou prostě zažitý OK?“

Kuchař k němu mluví přátelsky, pomalu otevře dveře z kuchyně do podniku a jenom vystrčí hlavu. Za ním vykoukne Jeasen. Kuchař pokračuje: „Vidíš, támhle ty dědky u stolů?“ ukazuje mu hlavou směrem na děduly, kteří ho sledovali když přišel. „Jsou to neustálí hosté, pijou jenom vodku“ Jeasen na něj otočí zrak, v jeho očích je vidět překvapení. „Jo, nediv se na jejich věk maj docela výdrž.“ Pokračuje dál: „Takže dál, ten chlápek za pultem se jmenuje Bill, jo? Má italský předky, takže mu neříkej jinak než bajlí“ Oba na něj upínají zraky. Jeasnovi se přezdívka hostinského moc nezdá. „Cože? Bajlí co je to sakra za blbost?“ Jeasen čeká na odpověď. „Hele neptej se a poslouchej“ Kuchař byl trochu otrávený z hloupé Jeasnovi otázky a trochu moc gestikuloval rukama. Následuje chvíle ticha, kdy oba pozorují buď hosty, nebo hostinského. Ticho přeruší až kuchař, když začne znovu mluvit. „No.. a mě můžeš říkat Diego.“ Jeasen pokývá hlavou. Obejde Diega a vyjde svižným krokem do baru. Projde kolem babího a pokračuje. „Tak já du na to, “ Billy ho jenom sleduje. Jeasen začne obsluhovat. Takhle to jde celé dva dny Neustále nosí pití, jídlo a uklízí. Potřeboval ještě celý týden, aby si mohl sehnat slušné lyže na závod. Hned ve vedlejší ulici byla prodejna lyží a sportovních doplňků. Z baru tam bylo vidět. A právě tenhle den mu měl změnit život. Normálně obsluhoval, zrovna jednu starší dámu. Po dobu, kterou tu byl, na něj jenom zírali nebo mu říkali, ať si dává pozor. Jeasen vůbec nechápal  o co jim jde, ale vždy se na ně jenom vlídně usmál. Když zrovna Jeasen uklízel prázdný šálek kávy, který dáma před ním vypila. Vyšla z obchodu s lyžemi krásná dívka. Jakmile jí spatřil, zastavilo se mu srdce, krev se nahrnula do mozku a nemohl úžasem dýchat. Asi minutu nehybně stál a jenom zíral na dívku, která stála přes ulici. Měla ruce v kapsách, protože byla zima. Jenom se tak dívala na projíždějící auta a na sjezdovky. Žena, která seděla před Jeasen viděla co se s ním děje jenom trochu otočila hlavu, aby zjistila co se stalo. Když viděla, že to působila mladá dáma, bylo jí vše jasné. „Líbí se ti?“ Zeptala se Jeasena zvědavýma, trochu jistým tonem. Jeasen se probral a malinko blíž se naklonil k ženě. Tichým hlasem k ní začal mluvit. „Prosím Vás kdo to je?“ žena se usměje a odpoví mu. „Chlapče to nikdo neví, má tady obchod, ale s moc lidmi nemluví. Jeasen poodstoupí a ještě jednou se na ní zadívá. Dívka pak sice vešla zpátky do obchodu, ale Jeasen na ní nepřestal myslet celý den. Večer když usínal si řekl, že se hned zítra za ní staví. Další den ubíhal stejným způsobem jako každý, který pracoval v Billyho bufetu. Odpoledne, když už měl vše hotové a dostal volno se upravil, vzal si čistou košili a učesal se. Chvíli se na sebe podíval v odlesku obrazu, který visel v šatně, ve které teď Jeasen přebýval. Vyšel zadní vchodem z kuchyně na dvorek a zamířil si to k obchodu s lyžemi. Rychle přeběhl ulici a poklidným, leč nervózním krokem vešel do obchodu. Dívka stála za kasou, asi počítala denní tržbu. Jeasen dělal, že ho vůbec nezajímá a prohlížel si lyže, které tu byly vystavené. Přesto však koutkem oka sledoval slečnu. Ta chvíli ještě počítala, ale také několikrát zvedla oči, aby se podívala na mladého muže, který přišel. Po chvilce odložila tužku a zeptala se Jeasena. „Potřebujete něco?“ když to Jeasen uslyšel byl v sedmém nebi hlavou mu proletěla myšlenka „Hele, ona k tobě promluvila,“ nejraději by jí řekl „Jo, tebe,“ ale zůstal diskrétní. Pomalu se otočil a podíval se na ní, pak jí klidným hlasem odpověděl. „Ne, děkuju jenom se dívám,“ dívka mu rychlým rázným tonem odpověděla „Tak co tady hledáte?“ Jeasen to moc nechápal a musel se zeptat. „Cože?,“ otázal se dívky se skrčeným nechápavým čelem. Dívka se nebojácně opřela rukama o stůl a ještě důrazněji vysvětlovala. „Když nic nechcete, tak co tady děláte?“ Jeasen byl trochu rozčarovaný z dívčina chování. Radši ani neodpovídal, nechtěl se s ní začít hádat. Chvíli na ní ještě divně koukal a pak se sbalil a pohotovým krokem odešel z obchodu. Dívka se za ním dívala a po tváři jí stékala slza. Zbytek odpoledne strávil Jeasen potulováním po městě. Zašel se podívat na sjezdovku, aby obhlídl terén na závod. Musel dávat velký pozor při výšlapu, poněvadž hned na kraji byl velký skalnatý sráz někam do neznáma. Asi po hodině ostrého pochodu se dostal na záchytný bod, kde končila jedna z lanovek. Posadil se na sníh a díval se na krásnou krajinu kolem sebe. Před ním se tyčily nádherné vrcholky protějších hor. Pod ním bylo vidět celé město. Na chvíli se Jeasen zasnil, zavřel oči a nechal se unášet pohodou, která byla všude kolem něj. Čerstvý vzduch, svěží vítr to byla báječná kombinace pro odpočinek. Ještě chvíli takhle seděl dokud kolem něj nezačala jezdit řvoucí děti, které ho vytrhly ze snění. Ale i tahle malá chvíle stačila, aby se rozhodl. Věděl, že tu dívku miluje a byl schopen pro ni udělat cokoli. Rozhodl se, že ji dostane. Když se vydal do obchod, ještě uklidil stoly a převlékl se. Šel přes bar, kolem Billyho, který si právě četl nějaký časopis. Když viděl Jeasena jak odchází, rychle zavřel časopis a křikl na něj. „Chlapče?!“ Jeasen byl už u dveří, jakmile slyšel Billa hned se zastavil a otočil směrem k němu. Bill se zvedl a pomalu se potácel k Jeasenovi. Jesen  na něj tázavě zíral. „Copak pane nějakej problém?“ zeptal se ho. „Ale ne vůbec ne, jen si u nás už celej tejden a tak tady máš první výplatu.“ Jeasenovi se uleví měl trochu strach, že se něco stalo. Bill vytáhne balíček bankovek z kapsy a podá je Jeasenovi. Ten je příjme z úsměvem „Děkuju, pane.“ Bill se usměje „Ale to nic,“ a poplácá Jeasena po ramenou. Jeasen se ještě chvíli dívá na odcházejícího Billa, pak si poklepá rukou bankovky a odchází. Sotva co vyjde ven napadne ho geniální myšlenka. „No jasně, teď si můžu koupit ty lyže,“ konečně měl záminku k tomu, aby mohl začít mluvit s tou dívkou. Šťastným krokem vykročil k obchodu. Tvrdě a sebevědomě rozrazil dveře, div že zvonek, který byl nad nimi zavěšen neutrhl. „Dobrý den,“ pozdravil hlasitě. „To jste vy?“ odpověděla dívka na pozdrav. Jeasen přikročil k pultu, a položil peníze na stůl se slovy „Nejlepší lyže co tady máte.“ Na dívce bylo vidět, že je jí líto jak se minule chovala a chtěl se omluvit, a taky že to udělala. „ Já… bych se chtěla omluvit, za ten včerejšek neměla jsem dobrou náladu.“ V tu chvíli vyvedla Jeasena z míry. „ No.. dobře omluva se přímá.“ Oba se na sebe usmějí. „A s těmi lyžemi, za pár dní by měli přivézt Atomicy a z nich si můžete vybrat.“ „Dobře, dík.“ Dívka dál nesledovala Jeasena. Jenomže on se na ní ještě dobrý okamžik koukal. Ona ho taky začala malým koutkem oka pozorovat. Ještě chvílí přemýšlel a pak se odhodlal. Pomalu přistoupil k pultu a začal, trochu ostýchavě, mluvit. „Víte… já jsem Jeasen,“ teď dál nevěděl co má říct a stále se opakoval, nemohl najít ty správná slova. „Jsem Jeasen a jsem tu ve městě novej.. víte… hm,“ opět se zarazil. Slečna se na něho podívala a s laskavým pohledem se usmála. Po chvílí Jeasen pokračoval: „Pracuju támhle v bufetu naproti, tak jsem si říkal, jestli by jste nešla na skleničku nebo na večeři,“ při posledních slovech už skoro přestával mluvit a bylo mu trapně. Jenom koutkem oka se díval a čekal na odpověď. Dívka se opět odklonila od práce a hlavou se přiblížila k Jeasenovi, bylo od sebe vzdálení tak napůl metru. „ No..víte , já bych šla, ale lidi ve městě mě tu nemají moc rádi.“ Jeasnovi se ulevilo, říkal jsi tenhle malý problém se přece dá vyřešit. Usmál se na ní: „To přece, ale vůbec nevadí,“ a přiblížil se k ní ještě blíž. Teď se na sebe dívali a mlčeli. „Tak dobře, v sedm tady před obchodem,“ pořád se na něj dívala. Jeasen jenom souhlasil „Budu tady,“ ale neustále byli v těsné blízkosti. Jeasen si říkal: „ Fajn, tak teď ti dám pusu,“ bylo jasné, ještě kousek se k ní přiblížil, ona ho neustále sledovala, usmívala se na něj. Jeasen se už chystal na polibek, když tu najednou. Dívka odtrhla hlavu „Tak fajn, budu se těšit,“ Jeasen byl ještě několik vteřin ve stejné poloze, pak zvedl hlavu, usmál se, sebral peníze z pultu,  a odešel. Dívka se za ním dívala a trochu se i začervenala. Když Jeasen vyšel ven, bylo mu trapně, ale pokračoval dál jen si sobě nadával „Jeasene, ty si idiot,“ říkal si pro sebe.

Přesně v sedm jak se domluvili stál Jeasen před obchodem a netrpělivě čekal na svojí krásku. Po několika mučivých okamžicích se konečně dočkal. Přišla v nádherné zářivých modrých šatech. Jenom přes ramena měla kožešinovou vestu, aby jí nebyla zima. Jeasen nemohl uvěřit vlastním očím, zíral na ní a nemohl se od té nádhery odtrhnout. Dívka přišla, usmála se na něj. „Půjdeme..?“ optal se Jeasen. Dívka jenom přikývla. Oba se na sebe usmáli a vykročili do krásné a láskou zaplněné budoucnosti. Jeasen byl s Katie už dva nádherné týdny. Tyto okamžiky znamenaly pro mladíka, chvíle lásky, štědrosti a radosti. S Katie si povídali o všem, o tom co má kdo rád, co by chtěli dokázat, ale oba věděli že našli toho pravého. Prožívali okamžiky jako vystřižené z pohádky, normálnímu člověku by to připadalo jako sen, ale tohle byla skutečnost, jejich skutečnost. Zlom přišel až v den, kdy Jeasen oznámil Katie, že se chystá na závod. „Víš, říkal jsem si, že půjdu závodit na svah,“ Katie se při těch slovech zděsila a zároveň ohromě rozčílalila.  „Tak to teda ani náhodou,“ pronesla zvýšeným hlasem. Jeasen se na ní nechápavě a překvapeně podíval „Proč? Je to moje rozhodnutí..“ „Jestli na ten závod půjdeš, tak si můžeme říct sbohem“ Oba se na sebe dívají, nechtějí to skončit, ale ani jeden neustoupí. „Fajn,“ naštvaně prohodí Jeasen a vyjde ze dveří. Katie nevěří, že odešel, ale ona ho chce přece jenom chránit. Dívá se za přes zamlžené sklo, jak přechází ulici a míří k bufetu. Po tváři jí tečou slzy.

Jeasen přijde rozhořčený a plný nenávisti do kuchyně bufetu. Na židli sedí Diego a je jasné, že už na něj čeká. „Věděl jsem, že přijdeš,“ osloví vážným hlasem Jeasena. Ten je překvapen, „Co se děje?“ a jde se posadit naproti kuchařovi. „Zítra je závod, a já nechci, aby si ho jel,“ Jeasen se pousměje. Zvedne se a chce jí do šatny. „Víš, že nejsi první kdo mi tohle řekl?“ „Ona má pravdu,“ Jeasen se zastaví, „Kruci, co s tím všichni máte, je ten svah snad nějakej prokletej?“ „Právě, že je?“ Jeasena to poprvé začne zajímat. „Cože? Fakt?“ Diego se napřímí na židli, „Hele, Katie před třema rukama přišla při závodě o manžela, ještě rok předtím se jí tam ztratil bratr, nikdo ho už nenašel, radím ti nejezdi to“ Jeasen chvíli přemýšlí, pak se ale vytrhne ze snění „Mě přece nezastaví nějaký báchorky“ Zvedne se a jde spát. Diego ještě chvíli sedí a přemýšlí „Jen aby… jen aby“ v duchu mu znějí tyto slova.

Druhý den ráno už městečko žije celodenními závody, z různých koutů země se sem sjíždí ti nejlepší závodníci, aby mezi sebou poměřili síly. Jeasen se ráno nachystal, připravil lyže a vyrazil ke svahu. U dveří už na něj čekala Katie. Zastavila ho a chytla pevně za ruku. Zadíval se na něj dlouhým pohledem. Jeasen byl zmatený. Katie se k němu naklonila a sladce ho políbila, Jeasen jí polibek opětoval. Líbali se dlouze a s láskou. Pak se odtrhli „Miluji tě“ sdělili si navzájem. Jeasen se vydal vstříc svému osudu. Za nedlouho už stál v startovacím boxu, ze zdola ho ze zatajeným dechem sledovalo celé městečko, všichni se modlili pro jeho úspěch. Zazněl pokyn startéra a Jeasen vyrazil. První branky bral s přehledem a jeho rychlost se postupně zvyšoval. Jeho dokonalé oblouky ohromovaly davy lidí. Vjížděl do zatáčky s roklí. Věděl, že zde si musí dávat pozor. Bohužel neodhadl rychlost a zatáčky ho vyhodila na samý okraj propasti. Klonil se ke svahu, aby nepřepadl, ale nebylo to platné. Převis se utrhl a Jeasen padal do rokle. Všem se najednou zastavilo srdce. Bylo obrovské ticho, Katie se rozplakala a hned se rozeběhla do kopce. Celé městečko jakoby vymřelo, Diego, Bill a všichni ostatní co Jeasena znali se nezmohli na nic. Katie po vyčerpávajícím výšlapu, padla na kolena na okraj rokle a plakala zármutkem.

Jeasena už nikdy, nikdo nenašel. Katie se vydala hledat jeho tělo, ale zmizela beze stopy. Vzala si hora další svojí oběť? Duch Jeasena a Katie žije ve městě do dnes. Zemřeli? Nebo nakonec našli svojí lásku? Láska je to, co hledáme celý život, i po smrti.