Úvodník od autora StvN

Poslední dobou si čím dál více začínám všímat skutečnosti, že normální, byť vzdělaný člověk, staví svůj život na banalitách. Dokud se na chvíli nezastavíte a nedojde vám, že člověk, který vám vysvětluje, že parkujete zrovna trochu nakřivo nebo že jste něco udělali jinak, než jak by to udělal on, že tento člověk je šílenec a magor, tak nemáte šanci vybřednout ze systému hodnot, který naše společnost vyznává jako cosi pravého a důležitého.

Je úplně jedno, jestli se zrovna hádáte se ženou kvůli skleničce nebo talíři, který jste neuklidili, nebo se díváte na Otázky Václava Moravce, kde jeden politik komentuje nějakou větu, kterou před pěti lety řekl jiný politik a druhý politik do toho hovoří o tom, že nemá smysl řešit krizi tak, jak to navrhuje Karel, ale určitě to má smysl řešit tak, jak to navrhuje Jarda, který je důvěryhodnější proto, že před padesáti lety nakopl souseda komunistu při fotbale do kolene, zatímco Karel navštěvoval pionýra, tudíž jsou jeho názory podezřelé.

Je úplně jedno, kam se podíváte, každodenní život je postaven na banalitách a je určitě smutné, když jsou banality považovány za důvody k hádkám. Napadlo vás někdy proč si nikdy nikdo nedokáže vzpomenout, proč se vlastně začal hádat? Kolikrát jsem odcházel a kroutil nevěřícně hlavou a nemohl se dopracovat začátku toho všeho. Proč? Protože příčiny nejsou tam venku, příčiny jsou v nás. To my tvoříme, my tvoříme každodenní život, komunikujeme, přemýšlíme, necháváme se omezovat banalitami. Všechno - od jednotlivého pocitu, přes barvy, které vidíme, po vnímání sociálních rolí, až ke konečným důsledkům slovních soubojů - máme v sobě a jde z nás. Není to druhá strana, která dělá věci takovými, jakými je vidíme, ale jsme to právě my, kdo vnímá věci určitým způsobem, nehledě na to, o co se druhá strana snaží. My vlastně druhé lidi využíváme jako katalyzátory vlastních cílů. Otázkou je, co nás vede k tomu, že když něco hledáme, hledáme to v první řadě u druhých.