Příběh s lehkonohou vílou aneb jak jsem chtěla být VIP.

Ten rok mi to nějak nevyšlo, moc práce a na úklid času nezbylo. Vánoce byly za dveřmi a já neměla nic hotovo. Domov jak po výbuchu granátu. Je jasné, že ve chvíli, kdy jsem pobíhala konečně s hadrem po bytě a cídila a leštila, mi zvonění domovního zvonku zrovna radost nepřinášelo. S výrazem, který měl odradit jakéhokoli návštěvníka, jsem otevřela. Za dveřmi stála “lehkonohá víla“.

Abych vysvětlila “lehkonohá víla“ nebyla žádná pohádková bytost, byla malinká, drobounká a celkově ošklivá jak moje nejčernější svědomí. Děvče kolem čtyřiceti. Lehkonohou vílou ji vlastně nazvali novináři, ale to jsem se dozvěděla mnohem, mnohem později. Za mladých let lákala chtivé muže do Šáreckého údolí, kde místo slíbených radovánek je obrala o peníze a zmizela jak lehkonohá víla. Tahle přezdívka jí pak už zůstala a já si ji zde dovolím použít, protože její jméno si dnes už snad ani nevybavím. Znala jsem ji velmi povrchně, byla to známá někoho z mých známých. Kdysi jsem ji ze zdvořilosti pozvala s někým k nám domů a od té doby, vždy před vánocemi mi přišla popřát hezké svátky. Při té příležitosti se u nás dobře najedla, většinou už bylo připraveno vše na vánoce a odnesla si hromadu oblečení, které jsme při předvánočním úklidu s dcerou vyřadily.

Tento rok tomu tak nebylo. Nic uvařeno, nic napečeno a já se s hadrem snažila dohnat to, co se stejně dohnat nedalo. Uvařila jsem jí kafe a za jejího vyprávění cídila dál. Zhruba za půl dne se mě zeptala, jestli bych nechtěla pomoci. Okamžitě dostala hadr a leštily jsme ve dvou. Odměnila jsem ji nějakou korunou a od té doby mi chodila pomáhat, za menší finanční odměny, s úklidem téměř každý týden. Tak jsem si po dlouhých letech prožitých v socialismu začala připadat, s vlastní uklízečkou, jako VIP.

V úvahu připadal psí hotel, ale ten jsem rozhodně zamítla, protože psům v té době bylo devět let a nikdy nebyli, kromě tetiny zahrady, bez nás mimo domov. Uvažovali jsme o přátelích, ale kdo by si vzal dva psy do bytu, možná někdo, kdo má také psy, ale to rovněž nepřipadalo v úvahu, psi by se mohli navzájem zakousnout.

A v tom mě to napadlo - “lehkonohá víla“ - bydlí bůhví jak a bůhví kde, určitě bude ráda bydlet čtrnáct dní v bytě s vanou, navíc za úplatu a jediná starost bude venčení a krmení psů.

Nutno podotknout, že manžel byl zásadně proti nechávat v bytě cizího člověka, ale uzemnila jsem ho tím, že lehkonohá víla není tak úplně cizí, vždyť mi chodí pomáhat s úklidem a že všechno bude určitě v pořádku.

Vidina čtrnáctidenního válení u moře byla ale tak lákavá, že nakonec s “lehkonohou vílou“ v našem bytě, ač ne příliš nadšeně, souhlasil.

Začalo to nenápadně, telefonoval mi kamarád, invalida, jestli by si nemohl s manželkou půjčit naše auto na cestu k rodičům. Ujistila jsem ho, že přesto, že jsme mimo republiku, bydlí u nás jedna paní, která mu klíče od auta vydá, když ji zavolám, popíšu jí kde jsou a komu je má vydat. Poděkoval a že si pro klíče dojde. Za dva dny mi volal, že auto sice má, ale že pro něj musel někam do Karlina k nějakému pořízkovi, kterému naše auto půjčila “lehkonohá víla“ k volnému užívání. Že si tedy auto pro jistotu nechá u sebe než se vrátíme, aby se neztratilo úplně. Souhlasila jsem, ale červík neklidu začal hlodat v mé šílené hlavince. Volala jsem kamarádku, jestli by z druhého konce Prahy nemohla zajet k nám na návštěvu, jako že neví, že jsme pryč a nenápadně zkontrolovala jak se “lehkonohá víla“ stará o naše psy. Po jejím zpětném telefonátu, že ji psi vítali jako spásu, že je vzali autem proběhat do lesa a jak byli psi nešťastní, když se museli vrátit domů, červík v mé hlavě se proměnil v červa s kovadlinkou a bušil a chroupal, takže zbytek času strávený u moře jsem už moc nevnímala. Vracela jsem se tehdy s rodinou do Prahy, jen na čtyři dny, potřebovala jsem doma zařídit spoustu věcí. Pozdě večer, při příjezdu, nás již před domem čekala “lehkonohá víla“ měla dostat druhou polovinu slíbené odměny, pokud bude vše v pořádku. Požádala jsem ji, aby přišla druhý den, protože jsem neměla dostatek české měny, že navštívím bankovní ústav a druhou část odměny jí vyplatím.

kapitola IV. Návrat

Psi nás radostně vítali, ale jinak vypadali bez úhon, chovali se jako vždycky, když nás dlouho neviděli. Na první obhlédnutí vypadalo, že v bytě nic nechybí, naopak, že přibyla obrovská skvrna od hypermanganu na koberci. Skvrnou jsme se nevzrušovali, stejně jsme měli v plánu koberec vyhodit. Vybalili jsme nejnutnější a usnuli vyčerpáním po dlouhé cestě.

Hned od rána drnčely telefony a já domlouvala jednu schůzku za druhou, všichni se chtěli setkat hned, protože věděli, že zase odjíždím a co kdyby mi nezbyl čas. Kolem páté odpoledne mi volala “lehkonohá víla“. Kdy že se hodlám vrátit domů, že na mě od oběda čeká u nás. Omluvila jsem se jí, že přijdu velmi pozdě a v tom shonu jsem nestihla banku, poprosila jsem ji, ať ještě den vydrží, že ráno určitě hotovost vyzvednu a své peníze dostane. Nebyla nadšená, ale co jí zbývalo než čekat, tedy to jsem si myslela já.

Domů jsem dorazila asi v devět večer. Manžel už stál u dveří a kam že jsem mu uklidila ty marky, které ráno vyndal z kapes, protože je nechtěl nosit sebou do práce, a jen tak je doma pohodil na stůl. Ujistila jsem ho, že jsem sice ráno nějaké peníze na stole letmo zahlédla, ale neměla jsem čas se s nimi zabývat, natož je někam uklízet.

Od té doby jsme “lehkonohou vílu“ neviděli. Při přepočtu tehdejšího kurzu marky si odnesla zhruba dvojnásobnou částku než měla být její druhá část odměny. Musím podotknout, že tehdy mě víc mrzel nasupený manželův výraz než ztráta finanční hotovosti.

kapitola V. Škody

Vyčíslení škod při pobytu “lehkonohé víly” v našem bytě však ještě nemělo být u konce. Když jsme si chtěli letmo přehrát zážitky, natočené u moře, zjistili jsme, že video nefunguje, později opravář pravil, že někdo do videa dal zřejmě špatnou kazetu nebo ji tam dal obráceně a dosti necitelně ji potom z videa doloval. Vyjádřil se o člověku, který takto s přístrojem zacházel tak, že zde to nemohu opakovat.

Největší šok mě však čekal, když jsem potřebovala vyžehlit prádlo na cestu s sebou, samozřejmě na poslední chvíli. Bezelstně jsem vyndala žehlící prkno z pod pohovky a koukám a koukám a nevěřím, žehlící prkno přeraženo na tři části. Dodnes nechápu, jak to někdo mohl provést. Snad se “ lehkonohá víla“ učila karate, nevím. Škody z doby, kdy náš byt opatrovala, jsme vyčíslili zhruba na čtyřicet tisíc korun. V této částce se neskrývá prožité psychické trauma členů rodiny, když potřebovali nutně nějakou věc a ta byla rozbitá nebo chyběla úplně a amortizace auta, včetně plné nádrže nafty, které používal neznámo jak úplně cizí člověk. Další šok byl ale opět na obzoru.

Byla jsem již doma z Francie nastálo a naprosto jistě věděla, že škody z naší nepřítomnosti jsou již vyčísleny, potřebné věci doplněny a opraveny, koberec vyhozen, manžel se již docela usmíval v zapomnění těch neblahých událostí, vždyť on to přece říkal….. a tak jsem žila v relativním poklidu. Až jednou.

kapitola VI. Detektivka

Vracela jsem se domů a v prvním patře stojí sousedka. Je to již stará paní. Ze zdvořilosti se ptám jak se ji daří. Její odpověď mě zaskočila. Říká “ Když já se v tom domě tak bojím, toulají se tady divní lidé“ Moc jsem nechápala o čem mluví, “lehkonohou vílu“ jsem sousedům nahlásila, aby nemysleli, že nás někdo vykrádá, když nejsme doma. Před rokem jsem nechala nainstalovat u domovních dveří otvírání domácím telefonem, takže nikdo cizí se bez vědomí někoho z domu dovnitř nemohl dostat. Ujistila jsem ji tedy, že se nemá čeho bát, že dům je dobře zajištěn proti vpádu cizinců. Ale ona říká, “Nejvíc se bojím potom, co tady našli tu mrtvolu“, vyděšeně se ptám jakou mrtvolu, že nic nevím. Zadívá se na mě “Na dvoře“ říká “ a byla u vás na návštěvě“, Teď už jsem byla vyděšená taky. Od sousedky jsem se dozvěděla, že “lehkonohá víla“ měla v bytě jednoho stálého muže a mimo to za ni chodili i několikrát denně různé pánské návštěvy. V ten moment mě napadlo jaké psychické trauma museli zažívat naši psi, kteří cizí lidi nemají moc rádi, asi byli chudinky většinu času někde zavřeni, nejspíš v koupelně.

Sousedka mi vyprávěla, že nějaký pán tady chodil celé odpoledne po chodníku s igelitkou, že ho pozorovala oknem a že jistojistě čekal na “lehkonohou vílu“ Potom ho snad vzala k nám do bytu. Pozdě večer slyšela sousedka na chodbě velikou hádku, ale myslela, že je to partaj pod námi, která dost často tropí na chodbě v noci podobný druh rámusu. Ráno děti, které jezdily ve vnitrobloku na kole, našly před naším domem mrtvého muže. Policie snad byla i u nás a mluvila s “lehkonohou vílou“ o čem sousedka nevěděla. Jí se nikdo na nic neptal a ona byla ráda, nechtěla se do ničeho zaplést. Druhý den jsem potkala správce zahrady ve vnitrobloku a od toho jsem se dozvěděla, že mrtvý muž byl ze Žižkova, mělo mu být padesát tři let a policie shledala, že spáchal sebevraždu skokem s nejvyššího okna chodby v našem domě. Vyjádřili se, že byl opilý a myslel, že umí létat. Docela mě to vyděsilo a čekala jsem, kdy se policie ozve s nějakým dotazem, ale nic se nedělo, nikdo se nikdy na nic neptal a je už to spousta let. Přikláněla bych se k názoru, že ten muž ze Žižkova byl z okna vyhozen stálým přítelem “lehkonohé víly“ , přesto, že z těchto myšlenek jsem zděšená ještě víc.

Manžel tuto událost komentoval slovy “to máš teda známé, s dobročinností je ode dneška konec, vidíš, já to říkal a nesouhlasil jsem, od teď bude to, co řeknu já………“ Je pravda, že od té doby ho nepřesvědčuji, když něco navrhnu a jemu se to nezdá, ustoupím. “Lehkonohá víla“ mi od té doby už žádné vánoce nepřišla popřát a vůbec nikdy jsem ji už neviděla.

Už si zase uklízím sama a nezvu cizí lidi k nám na návštěvu. Prostě už nejsem VIP.