Podzim

Začínal podzim. Barevné listí opouštěl život, když pomalu a lehce padalo ze stromů. A já seděla na lavičce, pozorujíc tento krásný čas. Slunce zacházelo za tmavé mraky. Začínalo se stmívat. Nastávala má nejoblíbenější část dne. Končil den a začínala noc. Je to jako čekání na něco, kdy nevím, co může přijít.

A sedíc tak na té lavičce u vody, spadl na mě červený javorový list. A s ním upadla i má slza. Mhouřila jsem oči do nastávající tmy a snažila se na to nemyslet. Na město se začala snášet mlha. A já tu stále seděla sama, už navěky věků sama. Zavřela jsem oči a nechala se unášet bolestivou vzpomínkou...

Najednou jsem byla někde jinde, jako by mě to přeneslo do mé vzpomínky a já ji prožívala znovu, i když trochu jinak.

Kráčeli jsme spolu směrem na naše místo. Snad ani nemluvili, jen si užívali té chvíle, že jsme spolu. Zastavila jsem se a podívala se do jeho nádherných očí. A neschopna slov, alespoň tím pohledem jsem mu chtěla říct, jak moc je pro mě důležitý. Stáli jsme a hleděli na sebe. Pohladil mě po tváři. Pocit elektřiny přeskakující z jeho kůže na mou. Nevydržela jsem to a objala jsem jej. Tak dlouho jsem to toužila udělat. Do očí se mi draly slzy. Tiskla jsem se k němu, jen aby nepoznal, že pláču.

Jemně se mě dotkl a pozvedl mi bradu tak, aby mi viděl do očí. Utřel mi slzy, sklonil se k mému uchu a zašeptal: ,,Neplakej.“

Ale nešlo s tím přestat. Choulila jsem se v jeho náruči a snažila se nemyslet na to, že jsem o něj nadobro přišla.

Objímal mě a já ve vlasech cítila jeho dech. Bylo takové ticho, že jsem slyšela tlukot jeho srdce. Bylo klidné, pomalé. To mé bilo o sto šest, krev v něm pulzovala jako při největším adrenalinovém vypětí. Musel si toho všimnout, ale nedával nic najevo. Stále stál v klidu a objímal mě s obličejem zabořeným do mých vlasů.

Věděla jsem, že to je poslední chvíle s ním, poslední okamžik, že už nic takového nikdy neprožiji. Snažila jsem se uvědomit si každou maličkost. Zapamatovat si vše z této chvíle, než skončí. Ten pocit, lásku, strach, zklamání a také barvy, začínající podzim, vůni jeho dechu...

Odtáhl se ode mě. A najednou jsem ucítila tu příšernou bolest. Jako by mým srdcem projel nůž. Čistý řez. Už jsme nebyli my dva. Byla jsem jen já a on. Natáhla jsem k němu ruku, ale rozplynul se pod mým dotekem. Zmizel. Zůstala jsem tam stát a nevěřícně se dívala na místo, kde před chvíli stál, ruku stále napřaženou. Cítila jsem, jak se mi podlomila kolena a já začala padat. Všude kolem byla tma. Slyšela jsem jeho hlas. Opakoval stále dokola tu větu: „Miluju tě lásko!“

Chtěla jsem mu odpovědět. Nešlo to. A on to stále říkal, stále dokola. Dokud nezačal jeho hlas slábnout a on to řekl naposledy: „Miluju tě, Lásko!“