Poddaná (1.část)

Panství Flowen 1862     1. část

  Byl pozdní večer a stmívalo se, když jsem zrovna nesla panu Erikovi čaj. Erik je velmi pohledný lord zhruba v mém věku. Dá se říct, že jsem do něj zamilovaná. Je opravdu velmi krásný. Má černé kratší vlasy a medově hnědé oči. Nejhezčí na něm však je, asi jeho velmi vysoká mužná postava je asi o hlavu vyšší nežli já.

   Já tu bohužel pouze sloužím, takže si mě nikdy nemůže všimnout. Přitom kdybych byla urozená… No prostě sama sebe považuji za hezkou. Kdybych se měla popsat, udělala bych to asi takhle: Jmenuji se Melanie Anna Kersonová a sloužím na panství ve Flowenu. Mám černé kudrnaté vlasy až po pás, dlouhé husté řasy, blankytně modré oči a menší rty. Většinou na sobě mám červeno-hnědé šaty na šněrování a pytlový kabátek.

    Erikovi je dvacet let a mě sedmnáct. Problém je v tom, že já jsem chudá jak kostelní myš a on je Anglický lord. Bydlíme ve velkém sídle na venkově s obrovskými zahradami a ještě většími lesy…

     Z myšlenek mě vytrhlo mé vlastní klepání na jeho dveře. Otevřel. „Á Melanie tady jste, položte tác na stůl a běžte za bratrem, před chvílí se po vás ptal…“

   Ano, to je další svízel, která mě už dlouho trápí a to jest Erikův bratr Alexandr, je to násilník a lovec dívčích srdcí. Po mě poslední dobou dost pohazuje očkem. Bojím se, že mě donutí násilím k něčemu, k čemu nechci. Konec konců proto odtud všichni odcházejí. Povídá se totiž, že Alexandr už pár služebných připravil o nevinnost. Já si však myslím, že i když je občas Alexandr sprostý nebo se nevhodně chová tak tohle by si snad na dívku nikdy nedovolil. Vešla jsem. Seděl u stolu a s vyzývavým pohledem se na mě díval. Trochu jsem se lekla. „Melanie jistě nepohrdnete, když vám dovolím, abyste mi prokázala menší laskavost.“ Zděšeně jsem se na něj podívala. Ano, už to tam bylo zase, v jeho očích tančily ty jeho nestoudné jiskřičky. „Zatím, vám neřeknu, oč jde, ale vezměte si vaše nejlepší šaty a přijďte večer do zahrady. Mám pro vás menší dárek.“ To mě vyděsilo ještě více. Ale pánům se nic neodmítá. A tak jsem kývla. Zavřela jsem dveře a uslyšela zvonivý smích. Vrátila jsem se do kuchyně, kde jsem přemýšlela o chystaném překvapení. Potom jsem se sama sobě zasmála. Pan Alexandr si na mě jistě nic nedovolí, když nebudu chtít. Nemusím hned myslet na nejhorší. Asi vážně chystá nějaké překvapení. Třeba vyšší mzdu nebo výlet služebnictva do Aberu.

    Vydala jsem se do své komnaty a otevřela dřevěnou truhlici. Vytáhla jsem si své šaty. Měla jsem troje do práce, jedny do města, jedny pro lepší příležitosti a jedny na ples. Věděla jsem, že na žádný nikdy pozvaná nebudu, ale bylo to dědictví po babičce. Vzala jsem si ty pro lepší příležitost. Byly žluto-bílé s korzetem a dlouhou sukní. K nim jsem si vzala bílé střevíčky a bílou stuhu do vlasů.

    Potom jsem si přinesla dřevěné koryto ke koupeli a do něj jedno vědro s vodou. Vysvlékla jsem se a lehla si do vany. Na závěr jsem si ještě umyla vlasy a vylila koryto z okna. Do večera zbývalo ještě hodně času a tak jsem se vydala k modlení do zámecké kapličky, kde jsem až do večera čítala knížky.

Když jsem se vydala do zahrady, byla už tma. Z drdolu se mi uvolnilo pár pramenů, které mi lehce splývaly podél krku. Šaty jsem si držela tak, aby se neušpinily a plášťˇ utáhla trochu více ke krku.  Byla temná a tichá noc. V záhonu růží se něco hýblo a tak jsem přidala do kroku Zastavila jsem se u velké kašny. Stál tam muž s černým pláštěm. Byl to Alexandr. V tu chvíli mi došlo, že po mě nechce nic pracovního, nýbrž mě chce připravit o nevinnost. Jeho pohled prozrazoval vše. Dala jsem se do běhu, ale Alexandr byl přece jenom o dost rychlejší.  Začalo mě píchat v boku, ale přesto jsem ještě přidala. Kdybych popadla dech, tak bych i křičela. V tom jsem před sebou uviděla svou spásu. Zámeckou kapli. Rozrazila jsem dveře a vběhla dovnitř. Byla jsem si jistá, že sem si netroufne. Vydechla jsem si, protože sem ani nevešel. Klekla jsem si na klekátko a oddechovala. Najednou mě někdo chytil za vlasy a dal mi ruku na pusu. Byl to Alexandr. „Myslela si, že mi utečeš? To si myslela, že mě snad zastaví nějaká soška a pár křížů!“