Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seLáska a Krev
20. 10. 2009
0
0
169
Autor
Kyra99
Úplně první... Též moje publikace z Literu!
A další věc... Že upír nesmí na denní světlo? Ha! To teda smí. Světlo jim vůbec nevadí...
Jen dvě věci jsou pravda. Upíra jedině zabije to, když mu vrazíte kůl do srdce a že neustále prahne po krvi. Kvůli té druhé věci bych radši zemřela. Jenže bohužel zemřel ten, který neměl...
,Elliso, vítej.´ Slyším známý hlas, když dojdu ke gotickému stolu uprostřed pracovny, kde sedí Mistr. Lehce se pokloním.
,Mistře, děkuji za přijetí. Přišla jsem z důvodu, že bych chtěla vstoupit do Řádu Agraela.´
,Ne, to nepřichází v úvahu, jsi moc mladá, je ti jen 19 a potom, co se nedávno stalo...´ Mistr se odmlčí. Moji rodiče nedávno zemřeli. Rukou lovce upírů! Milovala jsem je, ale vím, že zpátky je už nevrátím. Proto se i já chci stát členem Řádu. Nehubíme lovce upírů. Jen se je snažíme zastavit, nebo zbrzdit. To samé platí i pro vlkodlaky...
Snažím se protestovat proti argumentům, co pronesl Mistr, ale je to marné. nemám šanci.
Takže odcházím s nepořízenou.
Po návštěvě Mistra se vydám do města, abych si dala něco k jídlu. Ne, neděste se, nepopadnu náhodného člověka a nezátáhnu ho do křoví, abych tam z něj vysála krev. Myslím tím lidské jídlo. my se neživíme jen krví. Jíme věci jako lidé(já osobně miluju bramborovou kaši), pijeme třeba Colu. V podstatě žijeme úplně jako lide... Až na tu krev. Jak tak o tom přemýšlím, měla bych si dát svou denní porci té červené tekutiny. Nosíme si ji v lahvičkách.
Nakonec zamířím do malinkého bistra na rohu ulice. Nejprve vběhnu na záchod, abych tam vypila krev. Vlastně jsou upíři absolutně neškodný, ale když si nedají denně uřčitou dávku krve, jsou neovladatelní.
,Hej, dávej sakra pozor´ vykřiknu, když spadnu na zem. Když se rozkoukám, zjistím, že ležím rozplácnutá u dveří záchodu a díky mýmu křiku sleduju, že na mě kouká celý bistro. Sakra, mám na kalhotách vylitej kečup.
,Promiň, neviděl jsem tě´ řekne nějaký hlas a já se teprv teď kouknu, kdo na mě mluví. No jasně, asi jsem neviditelná. Ta osoba mi podává ruku. S nedůvěrou ji přijmu a po důkladném prozkoumání zjistím, že ta osoba nevypadá vůbec špatně. Jenže mám smůlu, v našich zákonech je důrazně zakázáno mít jakýkoliv tělesný kontakt s lidmi.
,Můžu tě aspoň jako omluvu pozvat na Colu?´ S radostí přijmu. Bavit se s lidmi přece zakázaný neni, ne?
Jak měsíce ubíhaly, staly se z nás přátelé. Vlastně nejlepší přátelé. I když podvědomě jsem věděla, že k němu cítím něco víc. Jenže jsem nesměla, zakazovala jsem si to a jemu jsem se s tím nikdy nesvěřila.
Říkali jsme si všechno, věděl i to, že jsem upír. Věřil, že mu neublížím. A já věřila jemu...
Nahrazoval mi rodinu!
Jenže pak se všechno zvrtlo. Ten den začal jako každej jinej. Jako každé ráno jsme se šešli v jedné kavárně na snídani a pak jsme šli každý svojí cestou. On do školy a já do domu rodičů, vlastně teď do mého.
Odpoledne přišel, že mi prý musí něco říct. Řekl.... Že už spolu nemůžeme být, že už nedokáže přestírat, že ke mně nic necítí. A že nikdy nedovolím, aby mě miloval. Měl pravdu, nikdy to nedovolím. Neodvolím, aby se mu něco stalo. Nedovolím, aby byl nešťastnej a jednou zalitoval, že miluje upíra.
Poslala jsem ho pryč... On šel. Naposledy jsem ho chtěla ještě spatřit a šla jsem za ním až k městu. A najednou ta osudová chvíle... Nedával pozor a vběhl pod auto. Můj výkřik... Rozběhla jsem se za ním. Skláním se nad ním a v duchu si přeju, ať se probere.
Mé prosby byly vyslyšeny a on se probral.
,Calebe, to zvládnem, neboj, pojď vstaň.´ Pomohla jsem mu na nohy a chtěla jsem ho odvést do nemocnice, ale to odmítl. Vím, jak je tvrdohlavej, takže jsem ani neodporovala, i když jsem o něj měla strach. Stejně by mě neposlechl.
Šli jsme ke mě domů a tam jsem mu ošetřila rány. Když usnul, celou dobu jsem u něj seděla a přemýšlela jsem o tom, že nám dvěma není přáno být spolu.
Probírá se a já ho chytnu za ruku. Už to nechci tajit!
,Calebe, já... miluju tě!´ Jen tu větu vyhrknu, místo odpovědi mě políbí. Je to nádherné, nikdy jsem nic podobnýho nezažila. Teď už vím, že to spolu překonáme. Když si budu dávat pozor, neublížím mu. Vždyť mi přece věří...
Znova mě políbí a já ho hladím po vlasech. Pak mě pomalu položí a já vím, co přijde. Nebojím se, i když je to poprvé. Svléká mě a já jeho. Hladí mě a líbá a já se celá třesu. Zimou i slastí. Najedno, jako by jsme splinuli v jedno tělo. Trvá to celé hodiny a nikdy víc jsem si nebyla jistá naší láskou...
Ležím v jeho náručí a pomalu oddychuju. Caleb pomalu usíná a když usne, opatrně se vytratímz jeho náručí. stoupnu si k oknu a pozoruju měsíc a hvězdy. Najednou mi nic nepřipadá tak složité. Teď mám pocit, že je všechno úplně snadné.
Stojím tam sekundy, minuty a možná i hodiny. Proč mám ale najednou tak divný pocit? Předtí mi to nedošlo, ale teď vím. Ach ne.... To ne. To nemůže být pravda. Rychle otevírám všechny skříně a zásuvky v pokoji, ale nic. Te n rámus vzbudí Caleba a nechápavě na mě kouká. Něco začne mumlat, ale nevnímám ho a ani mu neodpovídám. Bežím do kuchyně, ale tam také nic. Z kuchyně křičím na Caleba, ať odsud vypadne. Přijde za mnou, nechce odejít. Musí jít pryč, ale on to nechápe.
,Sakra, dneska jsem si nevzala svojí krev, ale žádnou tu nemám.´Slyšíš? Běž pryč!´´ Křičím na něj a on trochu couvne dozadu. Vidím na něm, že má strach. Ale i přesto nechce odejít. Prý to spolu překonáme. Nechápe, že tohle nepřekonáme. Prosím ho, ať odejde... Přitom už cítím, jak touha po krvi mi zatemňuje mozek a vlastní myšlenky. Vím, že je nadosah, je to jeho krev, ale mé druhé já se tomu ještě zvládá bránit. Na jak dlouho ale???
Znovu křičím, ale už mi ubívají síly a v jeho očích se zračí zděšení. V mých ostatně také. Zděšení, nad mými myšlenkami po jeho krvi. Už to nedokážu ovládat a pořád se připravuju na skok, ale mé podvědomí mě jěště stačí zabrzdit. Ale už dlouho mě brzdit nebude, vím to. Naposledy křičím a teprve teď se dá Caleb na útěk.
Jenže to mě bohužel vyprovokovalo k útoku. Rozběhnu se a srážím ho k zemi. Brání se, ale není mu to nic platné. Ta touha mě úplně zaslepila a nezajímá mě nic jiného, než ta extáse, když ucítím krev ve svém hrdle. I když vysávám člověka, kterého tak upřímně miluju...
Netrvalo to dlouho. Snad jen pár minut... Cítím ten blaženej pocit a konečně jsem zase při smyslech. Ze začátku si to neuvědomím, ale pak...
,Neee, Calebe, to ne. Bože, co jsem to udělala. Calebe, neumírej, to nesmíš. Já... Nechtěla jsem, zachráním tě!´ Ale vím, že ho už nezachráním. Má lačnost, ho zabila. nechala jsem se unést touhou. Cloumám s ním a jeho prsty se lehce dotknou mé dlaně.
,Ell, miluji tě!´ Jeho oči se zavřely. Navždy!
,Calebe, neeeeee´