Prší... A kapky deště nejsou kapkami...

Prší…

Prší. Díváš se z okna a nepřítomně sleduješ kapky stékající jako slzy zvolna po okně. Sedíš ve škole, lhostejně nasloucháš monotónnímu hlasu učitele a stěží vnímáš jeho slova, pohroužen do vlastního snění, volně plynoucích myšlenek…

            A kapky deště nejsou kapkami…

Najednou upoutá tvou pozornost nepatrný pohyb. Déšť lehce dopadá na chladné okenní sklo a pozvolna stéká dolů… Dolů až k rámu, kde se spojuje s ostatními do tenkého proudu křišťálové dešťové vody padající k zemi, jež vděčně rozevřela své žíznivé rty. Může stejně snadno vypít i tvůj žal..?

            Staly se slzami…

Sleduješ pohyb kapky a přemýšlíš. Jsi zcela ztracen v myšlenkách, nevnímáš tiše vrnící světlo, učitele, ani to, že dech se ti zvolna klidní. Necháš plynout sny, pocity a vzpomínky… Spolu s nimi ti vstoupí slzy do očí…

            Staly se slzami a pláčou nad světem, který jsi znal…

Vzpomínka bolí a pálí, rozežírá ti nitro jako kyselina. Pochmurné deštivé nebe venku ti mnoho útěchy nedává a pomalu se utápíš v zármutku, který tě stravuje. Násilím potlačíš vzlyknutí, ale slzy už neovládneš. Třpytivé ti stékají volně a nezastavitelně po tvářích, právě tak jako déšť tekl po skle tvého školního okna, ze kterého teď tak nepřítomně hledíš. Je mrazivé, stejně jako tvé srdce a tvé slzy dávné bolesti.

            Který jsi znal a který odešel…

Je to tak dávno, byl jsi tehdy šťastný. Proto ty slzy? Snad pláčeš nad ztracenou chvílí, ze které se stala vzpomínka, z ní sen a ze snu už zbyl jen dým. Díváš se z okna a přemýšlíš…

Šedá, ocelová obloha, holé stromy v aleji,  padající listy v nejrůznějších odstínech hnědé a chodník v barvě cigaretového dýmu… Podzimní melancholie umírající přírody vstoupila i do tvé duše a ty se jí zvolna poddáváš, poddáváš se svému smutku a osamělosti.

            Odešel Bůh ví kam…

Zadíván z okna nasloucháš tlumeným úderům kapek do skla. Něžné bubnování je stále volnější, téměř v rytmu tvého srdce. Intervaly se prodlužují až nenápadně ustanou zcela.

A co ty? I ty přestáváš plakat. Vzpomínka tě opouští…

Ze snění tě probere ostrý zvuk, až sebou trhneš leknutím.

Zvoní…..