Zajeď do křivoklátska

Zajeď do Křivoklatska

aneb cesta jednoho dopoledne

Vyťápl jsem si v pondělí dopoledne, že si zajdu na lučinu nad Hředlemi. Původně jsem chtěl cestovat v 1O:4O ze Zdic autobusem, ale ujel mi. Tedy vyrazím pěšky, jako již několikrát dříve, po silnici to jsou zhruba 4 kilometry. Po silnici jsem však nešel, abych nebyl viděn. Zamířil jsem na Knížkovice, vybral jsem cestu přes les a na místo dorazím od kopce Homole.

Na Knížkovice se vine cesta mírně do kopce asi kilometr. Vesnička je to malá – tak do 200 obyvatel a nad ní se už hned rozkládají lesy Křivoklátska. Procházím kolem malé prodejny potravin, pak uhnu doleva. Za baráky následuje hned příkré stoupání asi 4OO metrů úvozovou kamenitou a blátivou cestou. Na hoře je pak lesní parket – kruhový plácek mezi stromy se stříškou a okolo lávky, stolky a budka pro kapelu a ohniště. Zbudovali to a udržují místní, asi podobné místo také znáš ze svého okolí. Taková ta česká pohoda. Dal jsem si svačinu, poseděl. Dál nahoru už stoupání není tak příkré a přichází se na rozcestí zelené a žluté stezky.

Vydávám se po neznačené vlevo ve směru vrcholu kopce Plešivce. Po levé ruce je rozsálá, čerstvá mýť, cesta ji okolo obchází. Nebe je bezmračné a slunce praží. Kus dál už poutníka odstiňují borovice a listnáče; duby a buky. Cestu přesně neznám, hřeben Plešivce navazuje na Homoli (to je vidět z dálky, Chlustiny) a z Homole jen pohodlně sejdu k svému cíli. Prochází se příjemným světlým lesem. Na křižovatkách cest intuitivně držím směr stále dopředu. Uvažuji dvě místa, kde bych mohl vyjít; buď na louce svažující se k silnici a potoku a nebo v sedle spojující oba kopce, což by bylo nejpřímější. Po 15 minutách nacházím na cestu, která se mi zdá povědomá. Jsem na Homoli. Kolem suchý vyprahlý les – jižní svah do něhož se opírá slunce. Stále se mi připomíná dálnice D5, jejíž ruchy prostupují krajem. Dost se tu vyskytují hadi, zejména hádci slepýši. V pár minutách vycházím z lesa a sbíhám na cílovou lučinu .

Pobývání na lučině beru vždy jako hledání pokoje, relaxaci. Může to být; a pěkné je , když se člověk vyhne tendenci k zapomnění.

Tedy po vydatném obědě, nebudu zapírat, že se rád dobře najím, jsem si nakázal hodinu nicnedělání a zůstání při plném bdění. Tu se nabízí možnosti, jak postupovat. Je možné dále jíst: Pomalu roztírat sýr na skývu, rovnoměrně, ukusovat po malých kouscích, pomalu žvýkat, vnímat strukturu hmoty v ústech. Jistě potravina by neměla být výrazně aromatická. Člověk vnímá sebe v kontextu všeho a všech, zná své slabiny, tak, že jeho mysl nelétá daleko. Také vzpomíná, trochu zpytuje; a už to přichází: rady, které jsem udílel mému příteli Ondrovi v postní době: je důležité najít si jednou za dva dny čas, 4O minut a prostě myslet na lidi; na člověka, kterého jsi dlouho neviděl., nebo kteréhokoli z tvých přátel. Je to určitá poučka, která praví: udílej rady, i když víš, že skutek a příklad je to první, čeho je třeba, když udílíš radu, tak zpětně se sám vevazuješ do jejího naplňování, to souvisí s úsilím o náš, čestný obraz, který bychom chtěli u druhých mít.

Po 10 minut budu toto naplňovat, na koho budu myslet? Na protější stráni vrčí traktor, nevidím ho pro hradbu keřů, ale dobře, budu myslet na traktoristu. Jak mu nepříjemný motor vrčí pod kapotou, možná to už ani nevnímá, potí se v kabině.. Co ten Ondra? Jak se mu vede? Zpět k traktoristovi, pozornost směruji do prostoru údolí, ačkoli zrak je zabržděn o 7 křoví metrů přede mnou. Vrčení traktoru. ?? Je pohoda a jako už jsem dopoledne pal o cestě ze Zdic, tak ti můj milý neznámý napíšu o lučině o rozjímání, to se poměješ, tam někde … Ach,, můj traktorista.. Znova, nutné se podívat na hodinky: 13: 18. Rutinně točí pruh za pruhem na hlíně. V kabině .. jak snáší horko? , možná bez myšlenky drží mohutný volant. Proti umdlévání vycházím z pod stromu na slunce, stojím. Zdola, ze vsi se také o pozornost hlásí řezač na cirkulárce, výkřiky stroje, který se co chvíli zatne do polena. Ne to jsem nikdy neměl rád. Radši traktor, který si rovnoměrně vrčí svou. Opouštím clonu keřů, abych viděl do údolí, narážím, však ještě na clonu stromů. Nevidím, ale traktoristův stroj stále vrčí svou. Nezdary nechávám spát. Vyměřený čas uplynul, je 13:3O. Na ruku mi sedá motýl. Malý, křidélka složí k sobě, jsou spíše šedivá na okraji s okrovým vzorem a tečkami. Tělíčko chlupaté, tykadla krátká. Brouci. .

Co chlápek v traktoru? .. vrčení motoru neslyší , ale jistě bude rád až vytáhne klíček ze zapalování.

Další čas,ano věnuji Ondrovi. On bydlí na statku, můj zrak letí přes Zámecký vrch, Točník, Drozdov, Cerhovice do Újezda – tam dlívá na statku, kde žije s několika vrstevníky. Je pracovitý, každý den nenasává a moc nehulí., jak ostatní kluci, kteří pěstují a dodržují přikázání undergroundu. Jde to lépe. Vzpomínám na společnou vyjížďku na kole, a jeho energickou radu, ať jedu pomalu a dám převod 1:1, to mě naučil využívat. Má černého krátkosrstého psa , fenu Vikinu , také Vokswagena Transportera, v něm udělanou postel a skříňku s vařičem. A rádio , z něhož co čas zní divoký hardcore, crust, fast, punk, ale myslím, že ty nejvíce nařvané výpaly přenechává ostatním.

To by bylo. A pak jsem se dojedl barevnými vlašskými ořechy, vážně zářivě zelenými, oranžovými a také hnědými vlašskými ořechy. Slupky jsou tu ještě v pytli.

---