Slečna Naděje

Danielovi rodiče byli právníci. Ne, že by to něco vysvětlovalo, ale kdyby měl popsat svému psychoanalytikovi zážitek, který ho nejvíc poznamenal, rozhodně by souvisel s tímto faktem. Ovšem pomineme-li skutečnost, že v asociačním testu se Danielovi při slově "psycholog" vždy vybavily svěrací kazajky, elektrické šoky a lidé s nepřítomným výrazem vykřikující věci jako "zabil jsem královnu!“; z psychologů měl posvátnou hrůzu a nikdy u žádného nebyl.

 Bylo mu sedm, seděl ve třídě přeplněné dětmi a potil se. Mladá paní učitelka (velmi hezká paní učitelka, což v celé příhodě hrálo důležitou roli, jak si Daniel o pár let později uvědomil) chtěla, aby popsali zaměstnání svých rodičů. Daniel se toho úkolu upřímně děsil. Jednak proto, že byl do hezké paní učitelky zamilovaný a chtěl se jí předvést v příznivém světle, pak také proto, že to bylo zhola nemožné, neboť pokud šlo o to promluvit před větším počtem lidí, bylo mu krajně nevolno, koktal a byl předem přesvědčen, že se nejspíš dokonale ztrapní.
 Byl outsiderem a dobře si to uvědomoval. Možná byl neoblíbený kvůli svému účesu, možná proto, že přecházel silnici na zelenou a uctivě zdravil starší občany, kteří se belhali o francouzských holích, nebo prostě jen proto, že v každé společnosti musí být někdo neoblíbený. Daniel se na to díval jako na jeden z neměnných přírodních zákonů. Slunce ráno vychází a jeho nemá nikdo v oblibě. Tečka. Je zajímavé, že v pouhých sedmi letech dokázal uvažovat tímto způsobem. Potíž tkvěla v tom, že takhle uvažoval i ve svých osmadvaceti.
A v neposlední řadě si nebyl příliš jist tím, co vlastně jeho rodiče dělají. Věděl jen, že jsou právníci. Ale co to znamená? Maminky se ptát nechtěl, jelikož měla tu příšernou vlastnost mnoha lidí, rozkřičet se kvůli každé maličkosti. Když nebyl Daniel doma, křičela na manžela, který jí podle jejího názoru zničil kariéru firemní právničky, když otěhotněla, že by měl využít tu jedinou věc, kterou jakž takž umí, čímž myslela jeho zaměstnání rozvodového právníka a aplikovat je v praxi na ně dva, a že je to vlastně báječné, protože ušetří, až konečně podá žádost o rozvod (ona, samozřejmě).
 Když nebyl doma manžel, křičela na kočku, myčku nádobí nebo na televizi. Daniela vždycky překvapovalo, že se dožila tak vysokého věku a hlavně, že vůbec mohla mluvit. Takže se zeptal tatínka. Ten si ho posadil na klín a trpělivě mu vysvětloval, co rozvodoví právníci dělají. Daniel to pochopil. Tedy, pochopil to tak, jak to mají sedmiletí kluci ve zvyku. Špatně. Tohle je lepší část té historky. Ta horší přišla druhý den v podobě roztomilé copaté holčičky jménem Linda.

 Daniel netrpělivě poposedával na židli a modlil se Andělíčku, můj strážníčku. Děti jeden po druhém přicházeli na stupínek a vyprávěli ostatním žáčkům o profesích svých zploditelů. Tohle bylo podle Danielova názoru na celé věci to nejhorší. To, jak tam stál před celou třídou, malý, bezbranný, a všechny zraky se na něj upíraly s jakousi šílenou škodolibostí. Pro Daniela se ty pohledy slily v jeden - obzvlášť zlomyslný. Když jeho budoucí žena (aspoň v jeho představách) zvučně vyvolala jeho jméno, s nohama se mu stala podivná věc. Zrosolnatěly a odmítaly se pohnout. Daniel se přesto zvedl a na roztřesených nohou, s žaludkem sevřeným obrovskou nervozitou, se došoural až ke schůdku, kde se pomalu otočil. Třída ho tiše pozorovala. Bylo to ten druh ticha v buši, který vám asi tak pět sekund dodává pocit bezpečí, než se na vás vrhne tlupa lvů.
 Cítil, že tohle je velice osobní. On versus ONI. Věděl, že pokud to dnes dokáže, tak vyhraje. Nevyhraje válku, ale bitvu. Podíval se na paní učitelku. Byla velice krásná a velice se usmívala. Odkašlal si a…mlčel. Nechtěl otevřít ústa, nechtěl začít koktat, nechtěl prohrát. "Můj táta rozbíjí manželství," vychrlil ze sebe náhle. Ve třídě zavládlo ještě větší ticho. Zděšené ticho. V kalhotách ucítil mokro. Naposled se podíval na paní učitelku. Už se neusmívala. "TVŮJ-TÁTA-JE-HNUSNÁ-SLIZKÁ-ZELEZNÁ-PŘÍŠERA!!!" zaječela Linda s cůpky. Její rodiče byli už dva roky rozvedení.
Daniel udělal to nejlepší, co v té chvíli udělat mohl. Utekl ze třídy. Bláznivý řehot mu zněl v uších ještě v chlapecké kabince, kam se zamkl. PROHRÁL.

V ponurém šedém knihkupectví seděl tmavovlasý mladík příjemného vzhledu a usilovně se tvářil, že pracuje. Ve skutečnosti podřimoval a pravdou bylo, že se nesmírně nudil. Otráveně si prohrábl vlasy a rezignovaně vzdychl. Ten povzdych by se dal volně přeložit jako: "Ahoj, jmenuju se Daniel, jsem rozvedený a je mi osmadvacet. Vůbec nic se mi v životě nepovedlo a moje bývalá manželka tvrdí, že jsem malý neschopný idiot. Jestli po mně bude ještě dneska někdo chtít výtisk knihy "Co dělat s vydělanými miliony aneb Když milenky pláčou", stane se ze mě vrah. Nebo odborář."
Jak mu matka až do své smrti neopomínala připomenout- zemřela ve velice požehnaném věku- byl budižkničemu a nikdy nic nedokázal (a nedokáže, jak prorokovala) Nestal se lékařem (jak si přála matka), ani účetním (jak si přál otec). O právničině nepadlo ani slovo. Pro matku byl zklamáním už od chvíle, co se narodil, takže ho ani nepřekvapilo, že ji rozzlobilo zjištění, že se nepřihlásil na medicínu. I když Daniel upřímně pochyboval, že by ji potěšil, i kdyby třeba kandidoval na prezidenta. Jeho matka byla chronicky nespokojený tvor.

 S otcem měl jiný vztah. Měl ho rád a vážil si ho, stáli takříkajíc na jedné lodi, když matka mávala pirátskou vlajkou a sekala jazykem. Naučili se domlouvat očima, dotykem, jemným pohybem hlavy. Mluvili spolu beze slov. Daniel byl proto velmi překvapen otcovým zklamáním ze své volby povolání. Nechtěl se stát účetním. Nechtěl se stát ani knihkupcem. Chtěl se stát spisovatelem. Když to pověděl otci, čekalo ho jen nesouhlasné mručení a kroucení hlavou. Díkybohu pouze otcovou. Daniel předpokládal, že otec uvažoval asi tímto způsobem:- Nemá paměť na čísla=nic si nespočítá=bude věčně bez peněz.

 Daniel vystudoval literární teorii i tvůrčí psaní na univerzitě, brzy však poznal, že teorie a praxe nejedno jest. Pár měsíců se jen tak protloukal. Pil. A psal. Míval kocovinu. Pak už jen psal. Míval deprese. Přestal i psát. A nakonec skončil tady v tomhle pohřebišti kýčovitých titulů, které putovaly sem, protože si s nimi nakladatelé nevěděli rady. Všechno, co za něco stálo, už Daniel přečetl. Obával se dne, kdy tu bude sedět a pročítat si rybářskou ročenku. Něco se zatraceně zvrtlo. Zvrtlo se to tenkrát, když mu bylo sedm, tím si byl jist. Od té doby byl plachý, stydlivý a nedokázal se děvčeti podívat do očí, aniž by zčervenal. Probouzel se zborcený potem, lapal po dechu a budil se z nejhorší noční můry svého života, kterou nikdy nepřekonal, ze snů plných jízlivého smíchu, který mu zněl v uších jakoby zesílený ozvěnou…sucho v ústech….mokrý flek na jeho kalhotách, který všichni viděli. Pak jeho útěk a zoufalý pláč osamělého dítěte na chlapeckých záchodcích.

 Stal se z něj tichý, málomluvný člověk, kterému se v hlavě rodily příběhy, o které nebyl ochoten se s kýmkoli podělit. Dokonce ani Lindě, své ženě, žádnou ze svých prací neukázal. Psaní byla jediná věc, která mu dávala smysl, věc, díky které se dokázal realizovat. A zapomenout. Měl pocit, že je v tom opravdu dobrý, ale za nic na světě by se k tomu nikomu nepřiznal. Když žádal Lindu o ruku, vůbec nepočítal s tím, že by mu řekla ano. Udělal to spíš s vědomím, že se to od něj po dvou letech vztahu jaksi očekává. Chtěla si ho vzít! Daniel měl pocit, že vyhrál v loterii. Vlastně byl ten pocit ještě silnější. Jako by na záchodě objevil první výtisk Guttenbergovy bible, jako by z popelnice vyhrabal svatý grál.
 Po pár měsících byl ten pocit slabší a slabší, až nakonec zmizel úplně. Linda k němu velmi brzy sexuálně ochladla a vracela se domů v kteroukoli noční i denní dobu. Měla milence. Daniel to věděl a Linda se ani nenamáhala mu to vyvracet. Kdyby se jí snad obtěžoval zeptat. Nekřičel na ni, nezahrnoval ji výčitkami. Vzal to jako fakt, klidně, smutně. Jako by se kdysi dávno smířil s tím, že bude neustále prohrávat. Linda zuřila, iritoval jí jeho věčný klid, dohánělo jí šílenství, jak všechno bere s jakousi tichou odevzdaností. Rok na to podala žádost o rozvod. "Možná jsi vzal konečně na vědomí, že odcházím." Práskla dveřmi.

 Daniel to nechápal. Vždyť ji přece tolik miloval…Bloudil po prázdném bytě, poslouchal Barryho Whitea a nerozuměl tomu. Sedl si na gauč, zul si boty, schoval hlavu do dlaní a plakal.
Vyslechl si pár jedovatých poznámek o tom, že Linda si ho vzala stejně jen proto, že potřebovala živitele, tak krásná ženská by s tebou přece nebyla jen tak. Vzpamatuj se, jednou to přijít muselo, chápeš, co jste vy dva mohli mít společného? Lásku, pomyslel si vždycky Daniel. V den rozvodu zašel do své oblíbené hospůdky, nechal si nalít whisky, pak druhou a třetí. Zvedl oči k barmanovi a řekl prostě: "Vybral jsem si ženu se špatným jménem." Barman na něj jen zazíral, ale Daniel už odcházel. Linda, blesklo Danielovi hlavou, Linda s cůpky.

Dveře knihkupectví se otevřely a vstoupila - bohyně napadlo Daniela mimoděk. Bylo to nejkrásnější stvoření, jaké kdy spatřil. Byla vysoká a štíhlá a z celé její bytosti …Daniel to nedokázal jinak popsat, vyzařovalo světlo. Kdyby věřil na aury, posmrtný život a podobné nesmysly, řekl by, že je to reinkarnace víly. " Dobrý den," pozdravila a při zvuku jejího hlasu se mu v žaludku vzneslo hejno motýlků. Daniel třikrát vydechl a pak přiškrceným hlasem odpověděl: "D-dobrej…co si budete…přát…v-vílo…ehm…tedy, chtěl jsem říct slečno, samozřejmě." Zasmála se a motýlci se rozletěli do všech stran. "Chtěla bych První lásku od Becketta," zanotovala. Stála teď přímo u pultu. Kdyby natáhl ruku, mohl by se jí dotknout, což je vyloučené, jistě, ubezpečil sám sebe. Přistihl se, že zírá. Měla porcelánově světlou plet a ty nejplavější vlasy, jaké si lze představit. A ty oči, ach bože, zelené jako čerstvá tráva. "Mohl byste mi dát tu knihu?" zeptala se znovu. Danielovi se podařilo se probrat. "Jistě." Odešel do skladu a snažil se vzpamatovat. Každý den mu sem víly nechodily. Jistě, samozřejmě, není to víla, ozvalo se jeho racionální Já.
 "Máte rád Becketta?" zavolala za ním. Daniel, který se právě prohraboval mezi knihami a hledal požadovaný titul, trhl hlavou tak prudce, až se bolestivě udeřil do hlavy. "Auuu!… Ano mám ho velice rád," zaskučel v odpověď. Konečně tu malou bílou knížečku našel a vracel se zpátky k pultu.
Slečna si listovala nějakým paperbackem, který se válel na pultu, a usmívala se. „Ani se nenamáhejte to číst, je to brak,“ doporučil jí s úsměvem profesionála. Udiveně zvedla obočí a pozorně se na něj zadívala. „Víte, já si myslím, že neexistuje kniha, ve které by nebylo možné najít aspoň jednu dobrou pasáž nebo myšlenku. Je to jako v životě. Ačkoli máte pocit, že se vám nic nedaří, že je všechno špatně, když se na chvilku zastavíte a pokusíte se najít alespoň jedinou věc, která vám dělá radost a kterou máte rád, zcela určitě ji najdete. Tak, vezmu si toho Becketta, tady máte.“ Vtiskla mu do ruky bankovku, otočila se na podpatku, aniž čekala na drobné a zmizela za dveřmi.
 Daniel vzal do ruky do ruky paperback, kterým si slečna tak zálibně listovala a všimnul si, že je založen kouskem papíru. Pozůstatek předchozích majitelů, ušklíbl se. Nejspíš to bude účtenka z čistírny nebo tak něco. Vytáhnul papírek, přelétl ho očima a zhroutil se do židle. Stálo tam: Filip Rataj, literární agent, volejte číslo 437 502 756. Daniel se poprvé po několika měsících opravdu a nefalšovaně usmál.

---