Jak se stát spisovatelkou aneb tvůrčí krize

Dětské sny jsou nádherně milé. Jako děti jim naprosto věříme, protože náš svět nemá hranice ani mantinely, neexistuje věc, která by nebyla v našich silách a pokud ano, odehraje se aspoň v naší fantazii. Jak plyne čas, naše přání a sny se mění, stejně jako se měníme my sami. Někdy naráží na neúprosnou realitu, jindy na neporozumění druhých, tu a tam na náš pocit méněcennosti. Nebo občas prostě přeceníme vlastní schopnosti.

 Jsou ovšem lidé, kteří zatnou zuby, překonají ty kritické okamžiky, kdy úspěšně pochybují úplně o všem, sebe nevyjímaje, metaforicky se polijí značkovou vodou z láhve a běží dál. Splnil jsem si životní sen, říkají pak tito šťastlivci a my ácháme a v duchu praktikujeme kruté sebemrskačství za to, že jsme nebyli tak odvážní, vytrvalí, silní a bůhvíco jsme ještě nebyli. I já jsem měla \"jasné\" představy o své bezpochyby zářivé budoucnosti.
 Po typických fázích lékařky, zpěvačky, herečky a učitelky jsem dospěla do stádia spisovatelky. V jedenácti jsem psala srdceryvné básně o Tomášovi ze 7. A, který nejspíš netušil, že existuju, a když jsem si tuto krutou pravdu uvědomila, tvořila jsem poměrně dlouho jakési výkřiky do tmy o nelítostném světě.
 Na střední škole jsem vlivem předmětu základy společenských věd prožívala filosofické období, plná otázek po smyslu života a duchaplných veršů. Mým vrcholem bylo zhruba toto:

Žvýkačky nalepené vespod lavic
Mlčí
A já si říkám, jestli má smysl
Vědět
Že stydká spona je symfýza
Když stejně jednou všichni umřeme

 Od čehož jsem pokročila k:

 Z lásky píšu divné zkazky
Vydělej mi na podvazky
Můžeš vsadit tiket sazky
 A pak hladit moje vlásky

 Načež jsem z čirého zoufalství přešla na prózu.

Na internetu existuje desítek návodů, jak se stát spisovatelem. Na toto téma jsou vydávány publikace, existují školy tvůrčího psaní, besedy s uznávanými autory, dokonce prý zabírá i hypnóza (nevyzkoušeno). Pohled na tuto problematiku dělí lidi do dvou různých táborů, jedni tvrdí, že řemeslné psaní se naučit dá, druzí, že bez talentu to nejde. Anžto nejsem spisovatelka, nemůžu posloužit fundovaným názorem, takže z mého skromného pohledu pár rad pro začínající spisovatele:

1)Technika psaní se zlepšit dá, ale bez talentu to nejde
2) Hypnóza je v tomto případě nejspíš opravdu k ničemu
3)Dřív, než začnete psát, je dobré hodně číst, neb ti, co psali před vámi to uměli lépe (to je samozřejmě dočasný stav, viďte) 4)Obrovské plus budete mít v případě, že ovládáte základní pravidla českého jazyka, pak už nastupují korektoři
5)Pokud nemáte fantasii, spisovatelská dráha vám nejspíš není souzená, ale pořád můžete být novináři (to byl jen laciný vtípek) 6)Pokud nesnášíte kritiku, pořiďte si dobrého psychiatra
7) Zkuste číst i žánry, vůči kterým cítíte předsudky, bude se vám to hodit
8)Nenoste nos příliš vysoko; pozná to každý, včetně nakladatele i čtenáře - není to sympatické
9) Neustále si rozšiřujte obzory
10) Podobné návody vám nejspíš nepomůžou

Třeba se vám to povede a napíšete bestseller. Já čekám už pět let, kdy ze sebe setřesu tvůrčí krizi a dám se do toho. Ale i to čekání mě baví. Tak směle a do toho, vždyť snít je přece tak příjemné. Zkuste to!