Střepiny srdce

Střepiny srdce

Vítr a mráz obsadil mé srdce pusté,

plantáže květin rázem povadly.

Nic už teď nemůže z nicoty ven pomoci,

když se do něj chladné střepy lásky zabodly.

Dříve tak krásná a okouzlující země se zde rozléhala,

na každém kroku umělci radostné písně pěli.

Jenže nyní pokrylo se vše tlustým ledem,

na znamení, že tu Marnost a Smutek dováděli.

I přesto, že srdce leží v samém nitru těla,

dobře chráněno před dotyky našeho světa.

I tak, ledová ostří, vždy ohromnou sílu měla,

aby probodnout duši v něm snadno dokázala.

Potoky a řeky náhle po ledové pláni počaly téct,

na znamení toho, že smutné srdce pláče.

poslední zbytky naděje se spláchnou v chladných vodách,

A já už slyším zvon, jeho umíráček, že naposled mi tluče.

Avšak přeci, jistá naděje tu pořád ještě tkví, to ta,

že jiné srdce pomůže zasít zrnko naděje ve vodách temných.

Tak jako na zemi zrodil se život v moři, může i zde semeno vzklíčit.

Louky znova barvami zahrají a pěvci opět zapějí tóny písní jemných…