Výdechy dojmů III.

Tak vidím svět já...

Noc je tmou uštěkaný pes na obojku lamp, co chňapne po nohavici každého, který stínem si krátí návrat. Číhá v koutech města na strach osamělých, na loukách z řetězu trhá se cestou ztrácenou. Aby nespaví jej nezahlédli slídit, začerní uhlem okna zavřená. Mrakem setře z nebe hvězdy, oslepí hodinu s půlnocí jdoucí do snu. I kdyby temnota zpívala slyšně, nesvedla nápěv by znělý; hrdla bezhlasého prázdno je partiturou bez linek poutajících noty. Na zápraží vytřásán z rukávů je výdech stínů hmyzem světloplachým; i žárovka udrží jej z domu. V kleci stěn zcizujících nás světu pak žijeme si svou největší z iluzí dneška - a sice přesvědčení, že skrze mřížoví světel na tmu my díváme se zvenku...

---