studie ohně

Akrobatka visela nad propastí v rozštěpu. Každé chodidlo měla zachyceno do jednoho lana. Myš po ní mohla přeběhnout z jedné strany na druhou. Stejně tak za ní kočka a pak opice. Její roztažené nohy byly mostem a jedinou překážkou. Harmonie! Bolí mě tahle harmonie, tenhle mír. Jak dlouho vydrží napjaté mé svaly?

„Eva je na řadě. Pojď sem, vysvětlím ti to.“  Ta vstala a přehoupla se k Adamovi na druhý konec stolu tak, že se mu z jejích oblých lýtek a stehen v punčochách zamotala hlava. „Pojď na pódium,“ řekl jí. „Jasně. Nemáte někdo žváro?“ zeptala se souboru, který popíjel u stolu. Někdo jí ho dal a tak se nechala odvléct svým učitelem.

Cigareta položená do improvizovaného popelníku se skutálela na psací stůl, když vítr zacloumal špatně zavřeným oknem. Žár tabáku nejprve nakazil ohněm milostný vzkaz, který dvakrát tolik vzplál, něž vzplály by jiné věci a ohni byla sejmuta pouta.

„Můžeš toho kouření nechat, prosím?“ řekl naštvaně Adam, když byli sami na podiu. „ Proč bych měla?“ „Je to trapný. Vždyť ani nešlukuješ.“ Eviny tváře se trochu zarděly. „Může ti to být jedno.“ „Nemůže, protože tě miluji.“ „ Přestaň mě milovat,“ řekla Eva a zaklesla se nohama do lana. „Uvědomuješ si vůbec následky svých činů? Víš, že na to klidně můžeš umřít?“ Eva se zasmála a šplhala výš. Adam pod ni přisunul několik žíněnek. „To je trapný. Profesionálky nepoužívají žíněnky,“ křikla na něj z výšky, když se natahovala pro druhé lano. Adam si nalil toho dne už třetího panáka a obrátil ho do sebe. Alespoň že ten absinth pořádně pálí, pomyslel si. „Chceš snad říct, že se nevyrovnám profesionálce?“ naléhala Eva z výšky. „Ne, Evo, tak začni,“ řekl.

Rodiče té dívky ještě spali, neboť bylo brzké nedělní ráno. Spali tvrdě, protože byli dávno nevinní a milovali svou dceru. Chyběl jim zápal pro život, tak raději spali a čekali na něj.

Jak dlouho to ještě vydrží mé tělo? Dokud se šlachy neutrhnou a svaly nepovolí. Musím do provazu. Ladně. Dvě lana se nesmí dotknout. Co je mi po nich. Říkám, bolí mě mír. A znovu rozštěp a přetočit se hlavou dolů. Copak může člověk tohle věčně snést?

V jednom žáru se ocitl již celý pokoj. Plameny měly hostinu. Jíst se musí. Musí se toho stihnout co nejvíc, dokud je svoboda. Už dlouho nebude... A domem drnčel alarm. „Co to je za budík, miláčku?“ ptala se rozespalá žena svého manžela. „Ty jsi zase pekla, viď?“ pošeptal jí na to něžně do ucha a přitiskl ji k sobě.

Proboha! Uvolněné svaly, špičky, lýtka i štíhlé paže padaly na žíněnku. Adam a tak i ostatní k ní přiběhli. Zbrkle a zoufale ji vzal do náručí. Celý soubor ztuhl. Slyšet byl jen náraz skleničky, která dopadla na stůl a voda se rozlila kolem ní a Adam, který vzlykl a jeho slzy dopadly do akrobatčiných vlásků.

Žár, žár uhasínal. Plameny byly nasyceny. Kyslíkem a vodou. Vítr vířil popel kolem spáleniště.

 „Co děláte?“ zašeptala zpod vlásků. „Jsem živá, jen jsme se trochu lekla,“ zasmála se Eva a pak i celý soubor se smál. „Připijme si na Evu!“ vykřikl někdo z nich. A tak se pil absinth, který pořádně pálil.

„Dík, za tu žíněnku,“ řekla Eva a vzhlédla k Adamovi a dala mu pusu. „Můžeš mě doprovodit domů, jestli chceš. Představím tě rodičům.“