Cit.. úporná choroba způsobena tím, že srdce diktuje hlavě

A tak se procházím po chodbě psychiatrické léčebny, občas určím diagnózu některého z pacientů a přemýšlím, co jsem udělal špatně.

            Před dvaceti lety jsem začal svoji praxi psychologa. Naslouchal jsem problémům lidí a přesto, že jsem byl často mladší než oni, dával jsem jim rady a podával pomocnou ruku. Musím přiznat, že po pár letech ze mě byl celkem uznávaný psycholog a sjížděli se za mnou pacienti z širokého okolí. Má práce mě ovšem začala naplňovat až v době, kdy jsi ke mně začala jezdit ty, Magdi. Byla jsi o čtyři roky mladší než já, bydlela v nedaleké vesnici a na první pohled jsi mě okouzlila. Měla jsi problémy v rodině, rozešel se s Tebou přítel a zabila se Ti kamarádka. Vzpomínáš? „Chudinka,“ pomyslel jsem si. „Potřebuje jen trochu lásky a porozumění.“ Tak jsem Tě z čistě lékařských důvodů pozval na kávu.

            Po chvíli jsem o Tobě věděl skoro všechno a povídali jsme si jako staří známí. Uvolnila ses a vypadala jsi, že Ti je po dlouhé době zase dobře. Kolem osmé večerní jsme se rozloučili a domluvili se na příště. Byl jsem na sebe hrdý, že jsem Ti pomohl z nejhoršího.

            Trávili jsme spolu čím dál více času, do ordinace jsi ke mně už nechodila a skvěle jsme si rozuměli. Stále jsem Ti volal a vyhledával Tvoji přítomnost. Vzpomínáš? Byla jsi ráda. Konečně Tě někdo doopravdy miloval. Říkala jsi mi to přece.

            Ale jednoho dne se něco pokazilo. Chovala ses odtažitě, byla jsi nepříjemná a brzy šla domů. Nechápal jsem tu změnu. Vždyť nám to tak vyhovovalo.

Zkusil jsem Ti volat, ale nebrala jsi to. „Tak dobře,“ řekl jsem si. „Zkusím to ještě jednou.“ Zkoušel jsem Ti volat celý večer. Pak jsi mobil vypnula.

            Další den jsi za mnou přišla do práce. Nadala jsi mi. Prý jestli jsem normální, třicet dva nepřijatých hovorů za jeden večer. A prý Tě nemám pořád pronásledovat. Já tě přece nepronásledoval. Jen jsem Ti pomáhal, protože jsi to potřebovala. Potřebovala jsi mě.

            Večer jsem seděl u mobilu a přemýšlel, jestli se Ti mám omluvit. Chtěl jsem to radši vyřídit osobně, tak jsem si oblékl bundu a šel. Přišel jsem k Tvému domu, zvonil, křičel Tvé  jméno, házel kamínky do oken. Neotevřela jsi. Tak jsem házel dál.

            Pozdě v noci jsem se vrátil domů. Co se stalo? Co se změnilo? Dělám něco špatně? Vždyť Tě jen mám rád.

            Další den jsem hned po práci zamířil k Tvému domu, Magdi.  Zase jsem zvonil, nahlížel do oken, bušil na dveře. Vyklonila ses a zakřičela: „Padej domů. Nejsi psycholog, ale psychopat!“. Zavřela jsi okno já tam plný zoufalství stál a křičel. „Magdo! Magdi! Magdičko!.“

            Sedl jsem si před Tvé dveře a čekal. Byla mi zima. Ale chtěl jsem Tě zase vidět. Naprosto vyčerpaný jsem byl u Tvých dveří, dokud pro mě nepřijela policie. Vím, že jsi je zavolala ty. Snažil jsem se jim vysvětlit, že jsem Tvůj psycholog a potřebuješ mě. Nevěřili. Proč jsi je volala? Co jsem udělal?

Ani nevím, jak dlouho jsem byl v cele předběžného zadržení. Pak to vzdali a přijela pro mě sanitka. Doktor se na mě vlídně usmál a já poznal kolegu z jednoho školení. „Tak pojďte“ řekl. Zavřeli mě mezi mé pacienty.

            A tak se procházím po chodbě psychiatrické léčebny a přemýšlím, co jsem udělal špatně.