Vysvobození

Kapky deště se rozbíjely o nablýskané pláty rytířské zbroje. Dlouhý purpurový plášť tančil v prudkém větru. Nehybně stál a ostřím taseného meče mířil k bahnité zemi. Díval se dolů do údolí a pohledem přejížděl ze strany na stranu. Přemýšlel, který že z toho nekonečného zástupu protivníků bude tím vyvoleným. Dech má klidný, vyrovnaný a s každým výdechem skrze kovovou helmici stoupá oblak páry. Prsty již nedočkavě svírá rukojeť. ,,Ještě ne, ještě chvíli vydrž.“ Jakoby sám sebe na uzdě držel, jako divokého plnokrevníka. Poslední pohled dolů. Udělal první krok kupředu vstříc vzorně seřazeným liniím. Noha nohu střídá, dech se zrychluje a chůze plynule přechází v běh. Meč nad hlavou zdvižený a běh přechází v trysk. Těžké boty jakoby se jen lehce klouzaly po zemi. Vítr jej šlehá do tváře, když se nezadržitelně řítí vpřed. Už se nemůže dočkat. Jakoby již slyšel zvony bít. Krajinou zaburácí hřmotný bojový křik. Je v něm zlost, je v něm odhodlání a je v něm nekonečné díky Bohu, který mu dnes daruje tu nejhezčí smrt, jakou si kdy mohl přát…