The World - 1. kapitola

Udýchaný a zpocený mnich Garr oděný v černé dlouhé róbě a s kápí, která mu zakrývala celý obličej, běžel dlouhou a prázdnou chodbou bez oken, která se postupně stáčela směrem dolů. Brzy by měl dorazit ke schodům.

Snad už brzy. Ještě chvíli.

„Kde jsou? Tady by přece už měli být? Ta chodba neměla mít přeci víc jak pět set kroků.“ Potichu zaklel. V duchu proklínal velmistra, který ho sem poslal.

Nikdo sem dolů nechodil. Však k tomu také měli důvod. To, co zde bylo ukryto, obsahovalo nepředstavitelné zlo. On sám netušil, o co se jedná. Věděl jen, že musí dojít na konec chodby, následně sestoupit po dlouhých točitých schodech a vyjít na podestě před starými dřevěnými dveřmi, které budou označeny rudou lebkou. To byl jeho úkol.

Celou cestu do podzemí si s tím lámal hlavu. Proč by měl chodit ke dveřím, ke kterým bylo zakázáno chodit.

„Co to velmistra popadlo? Chce snad moji smrt? Ne! Kdyby mě chtěl zabít, už by to udělal nahoře. Odmítnout poslechnout rozkaz? Tak takovou chybu bych nikdy neudělal. Poslední zasvěcený, který odmítl poslechnou rozkaz velmistra, trpěl desítky hodin a pak ho předhodili jako potravu pro trolly. Děsivá smrt. Brr.“

Pochodeň, kterou si svítil na cestu, ozařovala malý kruh kolem jeho těla a také jemně vyryté obrazce, které se začaly objevovat na stěnách kolem něj. Byly to velmi prosté výjevy kreslené rukou amatéra, ale jejich význam byl zřejmý. Na každém obrazci se opakovalo totéž. Člověk trpící na sta různých způsobů a nad ním rudá lebka.

„U Stínu, proč já? Proč musel poslat zrovna mě? Co jsem provedl?“

Pak mu to došlo. Zkouška. Každý zasvěcený musel podstoupit zkoušku, pokud chtěl být přijat do kolegia mistrů. Každý musel splnit nějaký úkol. Pamatoval jsi, jak se někteří z jeho přátel, předtím, než byli přijati do kolegia, ztratili a pak se zase z ničeho nic objevili.

Avšak, už nebyli takoví, jako předtím. Něco se s nimi stalo. Něco je změnilo. Hodně změnilo. Po návratu už se ke Garrovi neznali. Jejich vztah k pouhému zasvěcenci, kterým Garr byl a je, spadl na bod mrazu. Stali se odtažití a už s Garrem nepromluvili ani slovo.

„Ale proč?“

Mysl mnicha byla zaplavena otázkami a rychlost jeho běhu se zmenšovala, až si všiml, že už neběží, ale pouze jde pomalou chůzí. Pochyby a starosti ho nakonec zmrazili a on zůstal stát na místě.

To, co museli zažít jeho přátelé, muselo být něco hrozného, děsivého a také působivého, jinak by to nedokázalo změnit jejich přátelství ke Garrovi.“ Ale co to mohlo být? Co je tam dole u těch dveří?“

Zvědavost překonala strach a Garr se znovu rozběhl.

Brzy dorazil k točitému schodišti, které mu velmistr popisoval. Bylo to ono. Čedičové černé schody otáčející se kolem stejně černého sloupu. Stěny bez jakýchkoliv oken, či vrypů. Nic. Jen černota.

Světlo, které vydával plamen pochodně, jako kdyby bylo pohlcováno okolní temnotou. Obrysy schodů byly rozmazané a vypadalo to, že se snad i hýbou. Srdce Garrovi vystoupalo až do krku. Špatně se mu dýchalo, ale nevzdal to. Musel pokračovat.

„Stíne, buď při mně!“

Nebyl přeci obyčejný člověk, který by měl mít strach z temnoty. Ne, on byl Gar'wazai, temný člověk. Jeho rasa byla upravena magickými rituály a nyní byla mnohem odolnější, než obyčejní lidé. A nejen to. Gar'wazai byli mistry v ovládání magie. Nikdo na tomto světě, mimo Prokletých, se nemohl rovnat Gar'wazai v kouzlení. To je ale minulost. Ti proradní Strážci a jejich Kněžky uvěznili magii. Schovali ji a my, Gar'wazai, rasa nadlidí, jsme přišli o část našich já. Ach. Kéž by byla magie zase volná, kéž by znovu proudila Světem. Pak bychom se mohli lidem pomstít, mohli bychom jim vrátit úder, který nám tak zrádně zasadili. „Zatracení lidé a jejich bratříčci elfové ! Nechť shnijí ve věčné Temnotě !“

Garr sestupoval po schodišti a jeho mysl, která byla do té doby čistá a neposkvrněná takovými myšlenkami, se začala propadávat do Temnot.

I když byli Gar'wazai od mala vychováváni v učení Stínu a Chaosu, v nenávist lidstva a dalších národů, které se považovali za ochránce míru a civilizace, ne všichni tomu docela uvěřili. Mnoho členů rasy Temných lidí vidělo na vlastní oči krásy lidských civilizací. Mnoho z těch, kteří spatřili krásu D'er Dagalar, odešlo ze služeb Chaosu do lidských zemí, kde se snažili žít jako obyčejní venkované, nebo měšťané, jen aby si mohli vychutnávat chuť prosperity a civilizace.

Ale ne všichni měli štěstí. Nejvyšší vládce Gar'wazai, velmistr kolegia mistrů, vysílal do lidských zemí lovce, válečníky Kar'daef, kteří se uměli pohybovat tiše jako myšky a s požehnáním Stínu se po nocích mohli přemisťovat, aniž by je kdokoliv spatřil.

Tito válečníci měli jediný úkol. Najít všechny zrádce a zabít je. Jejich děti však měli ušetřit a přivést zpět. Z těchto dětí pak bylo speciální výchovou vychováno to, co se mohlo stát zasvěceným. Do hlav jim byla vtlučena nenávist ke svým mrtvým rodičům, zrádcům a také se museli učit o nenávisti lidstva vůči jejich rase. Gar'waizové a lidé se nikdy nebudou moci přátelit. Jsou to nepřátelé a jako takoví musí být zničeni, aby si rasa Gar'waizů mohla vystavět na ruinách lidské civilizace tu svoji. Aby i Gar'waizové mohli žít v nádherných městech a v palácích, které se třpytí zlatem.

Takto byl vychován i Garr. Jeho rodiče byli utečenci. Byli za svou zradu potrestáni a Garr podstoupil výcvik na zasvěceného. Nyní sloužil Stínu a sloužil mu rád.Pokládal si to za čest.

Garr už měl za sebou nejméně dvě stovky schodů a začínaly ho bolet nohy. Jednou dokonce zakopl a skutálel se o několik schodů níž. Nejspíš si zlomil pravou ruku, jelikož ho děsivě bolela a nemohl s ní pořádně hýbat.

Zloba a nenávist, kterým dal průchod, ho však ovládly natolik, že únavu a bolest nepociťoval. Nyní měl jediný cíl. Dojít ke dveřím s rudou lebkou a splnit velmistrův příkaz. Ne. Není to velmistrův příkaz. Teď už je to jeho vlastní příkaz. Musí tam dojít ! Musí se stát mistrem. Pak se bude moci lidem pomstít. Bude moci podpořit snahu jeho rasy o vybudování vlastní civilizace.

Sešel několik desítek dalších schodů. A pak se náhle zastavil. Před ním byly ohromné a prastaré dřevěné dveře, stejně temně černé jako vše ostatní zde. Na nich byl nakreslen do očí bijící obrazec, krvavě rudá zářící lebka. A do jejich očí se nyní Garr zadíval.

Odněkud zavál průvan a pochodeň zhasla.

Garrovi to však nevadilo. Teď už ne. Splnil úkol. Ve jménu Stínu, splnil ho!

A pak se stalo něco, co by nikdo neočekával.

Z Garrových úst vyšel ďábelský smích. Smál se a jeho smích se nesl tichými a pustými podzemními kobkami do dálky.

Už to nebyl starý Garr. Ne, teď zde stál Mistr Garr, služebník Stínu. Avšak ne stejný jako ostatní. Ne, Garr byl jiný. To, co se mu zjevilo před očima při pohledu na rudou lebku, ho změnilo víc než kohokoliv jiného.

Garr tvrdě kopl do dveří a prastaré dřevo, ze kterého byly vytvořeny, zakřupalo. Kopl ještě jednou a nyní povolily úplně. Jedno křídlo se sesypalo a druhé se otevřelo dokořán.

Šílenstvím a temnotou naplněný Garr vkročil do temnoty za dveřmi.

Jeho oči se změnili. Přizpůsobily se tmě a on mohl nyní vidět vše, co se nacházelo kolem něj.

Ocitl se v ohromném podzemním chrámu, jehož výzdoba byla uboze prostá, avšak velikost skutečně impozantní.

Klenba sálu se zdála být nejméně sto metrů nad úrovní podlahy a byla podepřena několika desítkami monumentálních sloupů. Každý z nich měl nejméně dva metry v průměru. Stěny byly prosté a rovné, bez jakýchkoliv vzpěr, či ozdob. Vše bylo v černém čedičovém provedení, tak jak bylo zde v kobkách zvykem a nutností.

Garr se ale dlouho nerozhlížel a rovnou zamířil k druhému konci sálu. Měl svůj cíl a toho hodlal dosáhnout za každou cenu. Nyní ho už nemůže nic zastavit. Nic!

Jeho krok byl nyní autoritativní a rázný. Bez sebemenší známky strachu, či nervozity. Přesně věděl, co chce a co je jeho cíl. V jeho obličeji se objevil hrůzný křivý úsměv. Takto se smějí krvelační šílenci chystající se k masové vraždě.

Nejpatrnější změnu však prodělali Garrovi oči. Nyní byly temně černé a občas v nich probleskl záblesk rudé lebky. A vždy, když k záblesku došlo, Garrovi se úsměv zkřivil ještě víc.

Rukou šáh do kapsy svého pláště a nahmatal v něm předmět, o kterém doposud nevěděl. Ale teď, když se ho dotkl, vzpomněl si na jeho využití. Nyní věděl k čemu ho má využít a věděl mnohem víc. Po dotyku se jeho mysl naplnila informacemi, které by normální smrtelník nikdy nemohl získat. Nyní měl znalostí Prokletých. Byl opravdovým nadčlověkem. Tvorem povýšeným nad ostatní. Byl vyvoleným Stínu. Stal se jeho očima a rukama. Nyní bude vykonávat úkoly přímo podřízen svému pánovi, Stínu.

Garr došel až k cíli své cesty. Zde, na konci sálu, byla mezi čtyřmi sloupy na podlaze umístěna ohromná kresba Rudé lebky. A Garr na ní vkročil.

Vytáhl z kapsy onen tajemný předmět a pronesl modlitbu k Stínu. Dlouhou chvíli se nic nedělo, ale pak ho obklopily rudé plameny a oslnivý bílý záblesk ho přenesl na jiné místo ve Světě. I taková je moc Stínu.

Garrovo tělo se zhmotnilo za doprovodu stejných efektů, jako zmizelo. Rudé plameny a pak bílý záblesk. Nyní při tom navíc zazněl hrom. A to tak mocně, až se jeskyně, ve které se jeho tělo objevilo, otřásla.

Garr se rozhlédl a všiml si čtyř barbarských válečníků, kteří stáli opodál. Také si ho všimli a v jejich tvářích se mihl náznak překvapení a strachu. Jejich velitel, největší a nejošklivější z nich, vystoupil před ostatní.

„Ty být mistr?,“ začal opatrnou otázkou velitel hlídky. Zbylí tři válečníci si mezitím vytáhli zbraně a obratně si s nimi pohrávali. Byli to profesionálové. Pokud by jejich velitel zavelel, stačil by jim zlomek sekundy k výpadu a ke zneškodnění vetřelce.

„Klekněte na zem, vy psi, nebo vás nechám rozpárat !,“ zavelel Garr a v očích se mu zableskla rudá lebka.

Barbaři ihned padli na zem jako přibytí.Nikdo ani nedutal. Jejich statečnost byla dobrá v boji dvou armád, ale ne v situaci, kdy stáli proti někomu, kdo by je mohl zabít pohledem. Magie a moc Prokletých byly barbary uctívány a stejně tak ti, kdo je uměli používat. To byl také jeden z důvodů, proč barbaři propadli Chaosu už na začátku Velkých válek, kdy do Světa sestoupili Prokletí.

Velitel barbarů se nakonec odhodlal promluvit a jeho hlas zněl nervozitou a strachem: „Mistře Garre Targo, My nepoznali vás, odpusťte. Pán nám neříct, jak vy vypadat.“

„Targo? Mocný! Ha! To se mi líbí. Ano, brzy bude celý Svět znát Garra Targa,. Už brzy. Ano, už brzy,“ zasmál se Garr a jeho úsměv se znovu zkřivil.

Barbaři, ač stateční a hrdí válečníci, sklápěli oči a ani nedutali. Taková byla autorita Garra jako Mistra.

„Tak vstaňte, psi, a zaveďte mě k vašemu náčelníkovi a k šamanům. Mám tu nějakou práci,“ rozkázal Garr a vydal se směrem ke vchodu do jeskyně, který byl zdoben ornamenty a symboly Stínu. Velitel a jeho vojáci se ihned seřadili před Garrem a ukazovali mu cestu. Dva z nich dokonce začali odklízet spadlé větve a velké kameny, aby se Mistrovi šlo lépe a nemohl si na nic stěžovat. Každý barbar totiž věděl o trestech, které postihují neposlušné. Nikdo nechtěl být sežrán trollem.

Museli nejdřív projít menším lesíkem, ale naštěstí zde měli barbaři vyšlapanou pěšinu, takže se jim nešlo nijak špatně. Garr za celou cestu neřekl ani slovo, jen dál kráčel a usmíval se pod kápí.

Brzy se dostali za les a vstoupili tak do barbarské osady, která se zde nalézala.

Vesnice nebyla nijak veliká. Jen několik malých dřevěných domků a pár desítek stanů, z nichž největší patřil zřejmě náčelníkovi. K tomu stanu ihned velitel zamířil a Garr se vydal za ním. Cestou míjeli vesničany, kteří vylézali ze svých domovů a sledovali neznámého, který procházel skrz jejich vesnici. Ihned bylo jasné, že jeho příchod očekávali jenom nejvyšší kruhy ve vesnici.

Válečníci si stoupali podél cesty a skláněli hlavy a zbraně na počest Garrova příchodu. Někteří dokonce poklekli, což byl opravu vysoký projev úcty, když šlo o barbara, jejichž hrdost je pověstná po celém Světě.

U stanu náčelníka odhrnul velitel cíp stanového plátna a Garr vstoupil do stanu, kde na něm ihned spočinuly zraky všech přítomných.

Byli zde všichni náčelníci východních kmenů a asi tucet šamanů. Celkem třicet lidí namačkaných pod jednou plátěnou střechou.

„Jsem Mistr Garr Targa a přišel jsem, abych vám poroučel a vládl,“ stručně shrnul důvod svého příchodu Garr. Velitel vojáků, kteří ho doprovázeli do osady, přinesl velký kožený vak, na který se Garr posadil. Všichni ostatní přítomní museli na důkaz úcty stát. Pokud by si kdokoliv z nich sedl, riskoval by tak svůj život.

Dopředu vystoupil jeden z náčelníků. Oblečen byl honosněji než ostatní přítomní a na prsou se mu houpala zlatá deska popsaná symboly. Nakonec se odhodlal a promluvil: „Ty Mistr? Targa? Povolaný Stínem? Kde důkaz? Jak máme věřit tobě?“

Garr vyskočil na nohy a rychlostí, kterou by nikdo neočekával přiskočil k náčelníkovi. Chytil ho rukou za krk a lehce trhl. Náčelník se skácel k zemi mrtvý. Jeden ze strážných, kteří měli náčelníka ochraňovat, se ohnal sekerou a chtěl Garra udeřit. Ten rychlým hmatem chytil sekeru za topůrko a zlomil ho. Válečník údivem uskočil a stejně se zachovali i ostatní přítomní náčelníci a šamani, až na jednoho. Ten zůstal stát a sledoval další počínání Mistra Garra.

„Ještě někdo pochybuje o tom, kdo jsem?,“ tázal se rozčilený Garr a zuby mu skřípaly hněvem. V očích mu několikrát probleskla rudá lebka, což vyvolalo další záchvěv strachu v řadách přítomných.

„Ne, o tom nikdo nepochybuje, můj Mistře. Ti, co snad doposud pochybovali, nyní už určitě prozřeli a věří ti, stejně jako já,“ oznámil onen jediný, který prve neustoupil.

Garr po něm vrhl výstražný pohled, ale nepromluvil. Pomalým krokem obešel neznámého šamana a měřil si ho pohledem.

„Ty jsi jistě Kartamur z Modrých jeskyní, šaman označený Stínem. Můj nový věrný pobočník,“ konstatoval s úsměvem Garr.

„Ano, pane, to jsem já. Stín mi pověděl o vašem příchodu a ve snu mi sdělil místo a čas, kdy se u nás objevíte. Pověděl mi též, že budete jeho novým Targem. Proto jsem svolal všechny náčelníky východních držav a také všechny šamany, kteří zde pobývali, abychom vás mohli přivítat a uctít. Bohužel ne všichni věřili mým slovům a snům. Jako zde přítomný, nyní mrtvý, Tirgol Rudý. Byl to dobrý válečník, bude ho škoda,“ odpověděl mu pohotově a výřečně Kartamur.

Šamanovi bylo už určitě víc jak šedesát let. Vrásky a různé jizvy mu zdobily tvář i paže a na obnažené hrudi měl obří tetování medvěda. V ústech mu už mnoho zubů nezbylo a jeho prošedivělé vlasy už téměř zmizely úplně. Proto měl na hlavě umělou paruku z černých koňských žíní, které mu spadaly až do půlky zad..

Svou válečnickou éru už měl Kartamur dávno za sebou. Jeho seschlé paže a nohy byly jen kost a kůže. Svalová hmota se vytratila už dávno. Částečně je to určitě způsobeno lektvary, které Kartamur popíjel, aby dosahoval svých živých snů a vizí. Nyní měl kolem pasu takových lahviček nejméně tucet a polovina z nich byly smrtelně jedovaté jedy, které by zabily každého mimo šamana samotného.

„Dobrá a pohotová odpověď, Kartamure,“ souhlasně zamručel Garr, který se už pomalu uklidnil, „ jsem rád, že mezi mými novými služebníky je alespoň jeden s mozkem v hlavě.“

„Děkuji, můj Mistře. Mohu se vás zeptat, jaký je důvod vaší cesty sem?,“ tázal se zvědavý šaman.

Všichni přítomní, kteří doposud mlčenlivě postávali okolo, zpozorněli a nyní bedlivě poslouchali. Každého zajímal důvod příchodu někoho tak mocného, jako byl Targa. Ti nejstarší z přítomných měli stále v paměti události, které se stali před padesáti lety, kdy se objevil poslední Targa. Tenkrát pochodovaly armády obrů a barbarů pod prapory Targa s cílem zničit Jižní říši. Bohužel neuspěli. Tažení skončilo fiaskem a většina mužů při něm zahynula. Proto nyní všichni napjatě očekávali, co si vymyslel nový Targo. Nové tažení smrti, či něco mnohem děsivějšího?

„Důvod mé cesty je prostý. Hodlám vykonat obřad, který mi určil Stín. Musím navázat kontakt mezi naším světem a světem, který se nachází kdesi v jiných dimenzích. Vcelku prosté,“ vysvětlil Garr okamžitě. Stan ztichl a až po chvíli se šaman odhodlal promluvit.

„Prosté? Můj Mistře, nikdo z nás tomu nerozumí ani z poloviny. Stín vám vskutku svěřil velkou moc a spoustu znalostí. Bude mi opravdovou ctí, sloužit někomu tak mocnému, jako jste vy,“ vysvětlil své překvapení Kartamur. A stejně tak jako on, byli překvapení i náčelníci a šamani okolo. Někteří z nich jen upřeně sledovali dvojici a jiní se drbali na hlavě a snažili se pochopit smysl slov, které Garr vyřkl.

„Proto tu jsem já. Vy nemáte nic chápat. Vy máte poslouchat a plnit mé rozkazy. Je to všem jasné?,“ zeptal se Garr všech přítomných a přeletěl jejich tváře letmým pohledem.

„Ano, Mistře,“ odpověděli jednohlasně náčelníci a přitom zuřivě kývali hlavami, aby zdůraznili svou odpověď a ujistili tak Mistra o své věrnosti a poslušnosti. Nikdo z nich nechtěl skončit jako Tirgol.

„Výtečně. Tak to má vypadat. Jsem nanejvýš spokojen,“ spokojeně konstatoval Garr, „a teď mě zaveďte k oltářnímu kruhu. Máme práci.“

S těmito slovy opustili všichni přítomní stan a Kartamur je zavedl na jeden z pahorků vedle osady. Zde byl vystavěn oltářní kruh.

Oltářní kruh se skládal z dvou soustředných kruhů, které byly vytvořeny z lidských lebek. Vnitřní kruh z ženských, vnější pak z mužských. Uprostřed kruhů stála socha, která měla zpodobňovat Stín. Byl to muž zahalený v plášti s kápí, kterému nebyla vidět žádná část těla, jelikož bohové nemají tělo.

Garr se musel nad vzhledem sochy pousmát. Takovou ubohost mohli vymyslet jedině barbaři, ale to není důležité. Svému účelu poslouží tak, jako tak.

Dalším důležitým prvkem kruhu byly kanálky na zemi, které kopírovali oba dva kruhy z lebek a navíc je ještě spojovaly se sochou. Zapatlané byly jílem, aby se v nich udržela tekutina, která do nich byla napuštěna. Obvykle to bývala krev oběti, kterou přinášeli šamani na počet Stínu a dalších Prokletých, když potřebovali jejich pomoc.

Bylo zde vše, co Garr potřeboval. Nic nechybělo.

Chytil tedy jednoho z náčelníků za krk a mrštil jím na sochu. Byla to prudká rána a náčelník dopadl hlavou, takže se mu rozprskla jako meloun. Krev stékala po soše a Garr pomalu došel k mrtvole. Všichni přihlížející se strachem sledovali scenérii, která se před nimi odehrávala.

Krev náčelníka pomalu stékala po soše a následně plnila kanálky na zemi, ale bylo jí málo. Potřeboval ještě jednou tolik, aby se obřad povedl.

Hodil pohledem po Kartamurovi a ten kývl na souhlas. Přišel ke dvojici vojáků a pošeptal jim něco do ucha. V jejich tvářích se objevil náznak překvapení, ale hned na to i oni kývli na souhlas.

Přistoupili k dalšímu náčelníkovi, který pozorně sledoval počínání Garra a zezadu ho probodli svými meči. Jeho tělo pak hodili k soše. Krev druhé mrtvoly pak zaplnila kanálky až po okraj.

„Konečně! Brzy nastane den, kdy magie znovu poteče mým tělem a pak se pomstíme lidstvu,“ zařehtal se Garr a s těmito slovy začal provolávat modlitbu bohu Času, která by měla otevřít cestu mezi světy.