Výsměch osudu.

Maminka měla kočičku, tříbarevnou, chytrou. Uměla si otevřít dveře, kohoutek, když chtěla vodu. Najednou se ztratila. Běhali jsme ulicí a volali.Vždyť nechodila daleko. Bylo jí již pět let a měla ráda své pohodlí. Až sousedka říkala, že viděla cizí auto, jak někdo důvěřivou kočičku nakládá. Mělo pražskou značku.

Teď , po dvou měsících jsem ji našla. Ležela tiše na silnici, pacičku nakročenou, jako do vrátek. Byla přejetá . Byla strašně hubená a měla useknutý ocásek.

Dva měsíce jí trvalo, než našla cestu domů. Kdoví z jaké dálky. Kdoví, co po cestě jedla, asi nic moc, tak byla šíleně vyhublá. Pravděpodobně, když viděla náš dům- z radosti, že je doma nedala pozor. Kolik jí asi chybělo? Vteřina, dvě? Po dvou měsících strastí- jen o dva skoky a byla v teploučku a bezpečí.

Připadá mi to jako strašlivý výsměch jejímu utrpení. Nechápu to, je to všechno nesmyslné.. Nechápu lidi, kteří ji ukradli.

Kočka není věc. Měli jsme tě rádi, Mařenko....