Úděl.

Není tu nic, nikdy nebylo,

co mohlo mě činit nad druhými lepšího

a všichni ti,

jenž můj obdiv zasloužili, zmizeli.

Ta která mi do úst výraz vnesla,

jejíž láska byl můj chléb,

ani ona není vinna tím,

že já v sobě neshléd svůj odpudivý nevzhled.

„Krása tvá jest na milost vzatá“ , řekla.

„Nehodlám být zvadlý květ, co ulplěl ti tu na prstech“, řekl já

Slova plná útěchy před životními úděly,

hnusí se mi.

Před ošklivci ztrácím masku ošklivosti,

ale proč když jsem jedním z nich?

Mužík s kůží žlučovitou závidíc všem bledým tvářím,

že v toaletním odrazu nevidí jen bídu s nouzí.

Co bude mým údělem?

Kane pořád moje mládí?

Z úst mých tolik odpudivých,

nebo už také zmizelo?

Kdyby krása co však duch?

Na něm též tak slabý jsem,

mé myšlenky či spíš útržky marně běhají po pláni suché.

Oloupeny o světlo, směr.

Žít v neustálém opovržení před sebou samým

a ze dne na den sledovat,

jak mé ideály začaly se vzdalovat

přede mnou samým.

Schovávat se za slovy stává se mým údělem, věř

že při poslechu mého hlasu vyzvrátil bys vše údivem.

To bylo okno bez výhledu do nitra muže bez osudu,

na který  mohl by se začít těšit.