Cesta - Život

Na počátku je cesta. Stojíš na nové - neznámé.

Musíš se vydat k první křižovatce a rozhodnout ještě mockrát kam dál.

Vybereš si směr a jdeš po trase osudu.

 

Cesta Tě může lákat jednoduchostí, nebo obtížností.

Jednou se pohodlně rozšíří a podruhé zúží, že sotva projdeš.

Rovná se mění v hrbolatou.

 

Pokračuješ po ušlapané nebo travnaté, blátité či prašné.

Podle počasí Tvých skutků.

 

Potkáváš na ni různé lidi podle Tvých myšlenek.

Někteří Ti podrazí nohy a jiní Ti na ně pomohou.

Někdy cesta oslepne a musíš se vrátit zpět.

 

Bývá strmá a kamenitá, až Ti tečou krůpěje potu a Ty myslíš.

Už to dál nejde.

 

Jindy se rázem promění v měkkou podušku pro Tvá bolavá chodidla.

Mnohdy Ti omamná vůně krajiny, kterou procházíš zhořkne k bolesti.

Zářivé šálení omylů bodne do očí.

 

Klopítáš o vlastní hloupost a rozhlížíš se kam dál.

Bludné kořeny tvrdohlavosti Tvého já Ti pomotají směr.

A ty se beznadějně motáš v kruhu svého sobectví.

Tak dlouho, než poznáš, žes tímto krajem už šel.

 

Můžeš potkat divukrásné obrazy lásky a bloudit v močálech zoufalství.

Mosty přes řeky jsou sthávy a Ty vlastním důvtipem je musíš vybudovat.

Dravost osudu vzít do svých ruk.

 

Hustá křoviska touhy mohou rozdírat všechna předsevzetí - cíle.

 

Vyprahlé meze beznaděje nehostí zpěné ptáky pohody.

Nepříjemný hmyz výčitek svědomí otravuje putování.

Můžeš jít po prosluněných pláních radosti, kde vane osvěžující vánek

Tvých dobrých skutků a zbloudit v mlžných údolích zloby - jen si vybrat.

 

Tak jdi člověče, abys došel až na konec v pořádku.

Posviť si úsměvem a rozežeň mraky smutku z věčného putování.

 

A jednoho dne člověk konečně pochopí, že je sám.

Sám na moře lásky, sám na oceán bolesti.

Sám při zrození, sám při úmrtí.

Sám na svojí odpovědnost - sám za sebe.

Co si zaseje - sklidí.

Plody trpké i sladké co později po nich bolí břicho nenasytnosti.

Ovoce bez chuti co občas zesládnou či zhořknou vzpomínkou.