Jen tak do deníčku se zlomeným srdcem

Dnes jsem seděla v krásné kavárně, se svými nejlepšími kamarádkami nad  medovníkem a horkým hruškovým džusem, který nádherně voněl skořicí……….a bylo mi smutno, a začala jsem se bát, a hlavou mi letěly otázky: Kolika špatnými vztahy musíme projít, abychom byli šťastní? Co vše musíme skousnout, abychom měli harmonický vztah?

Koukala jsem na svoji nejlepší kamarádku, před měsícem ještě šťastnou, dnes uplakanou. Její dokonalý vztah se během pár dnů změnil na bývalý dokonalý vztah. Její milující partner ji opustil. Na pravý důvod, který ho k tomu vedl, jsme i po několika hodinách nepřišly, ten zná jen on sám. A moje kamarádka plakala, vzdychala, byla zoufalá a já v té dokonalé ženě viděla špatnou stránku dokonalého vztahu.

Na protější straně stolu seděla má druhá nejlepší kamarádka. Před rokem se kvůli hloupému románku, rozešla se svým osudovým mužem. Teď se k němu chtěla vrátit, ale nešlo to. Už věděla, že se k ní nikdy nevrátí. Smířila se s tím, že má nový vztah s novou slečnou a taky nový život, ve kterém pro moji kamarádku už není místo.

A pak mi volala další moje kamarádka, která se vzdala naděje, že ještě potká někoho úžasného a svobodného. A tak se rozhodla denně potýkat s myšlenkami na ženu a děti svého nového přítele a na morální hodnotu jejího vztahu.

A pak jsem u stolu seděla já, a začala se bát. Ve společnosti zlomených srdcí jsem se najednou bála o to své srdce a o svoji lásku. Muž, kterého jsem měla tak moc ráda, byl ode mě několik set kilometrů daleko, náš vztah byl nevyřešený a já věděla, že je tam s ním kromě kamarádů i slečna, kterou kdysi miloval. A najednou jsem se cítila, tak bezmocná proti té zlé lásce.

Když jsem se z kavárny vracela domů, hlavu mi plnily myšlenky, proč se stále dokola zraňujeme, podvádíme a opouštíme………můžeme ještě věřit na pravou lásku a existuje vůbec něco jako pravá láska? A pak mě přepadla úzkost, představila jsem si, až se vrátí můj přítel a řekne mi, že chce být radši s jinou ženou. A já se budu cítit jako husa a budu se muset tvářit, že mi to vůbec nevadí a jsem naprosto nad věcí. Napsat mu o svých pocitech jsem se styděla, nechtěla jsem, aby na mě viděl, že se mi tak moc stýská a, že mi na něm skutečně záleží, ale záleželo, a moc. A tak jsem místo toho, abych na vše zapomněla, užívala si kamarády, život a těšila na jeho návrat, začala kout plány, co udělám, až mi oznámí, že ze vztahu couvá a po dlouhé době to nebudu já, ale můj partner, který to vzdává.

A najednou mě přepadly pocity, které jsem moc dobře znala. Strašily mě každou noc ve snech a já chtěla utéct dřív, než budu opuštěná, zraněná, láskou ubitá skoro k smrti. Moc dobře jsem věděla, že tenhle muž není jeden z těch, které potkám a zase opustím. Je to někdo, kdo mi už teď udělal rýhu do srdce, a jestli mě opustí, ta rýha tam bude už napořád a bude bolet. Pokaždé, když mě objal, ztrácela jsem pevnou půdu pod nohama, zmocňoval se mě pocit dokonalého blaha a v té euforii emocí jsem byla ochotna celý svůj život podřídit tomu jeho.

A najednou mé pocity zoufalství, ze ztracené lásky nahradily panické stavy z toho, jestli budu jednou tak hloupá a schopná se v zápalu lásky vzdát všech svých snů a svého života pro ten jeho. A byla jsem tam, kde vždycky. Byl tu, můj problém a já mu znovu koukala do tváře. Jak jsem ho nenáviděla a doufala, že se prostě jednoho dne sám vypaří, ale stále tu byl a čekal na moje rozhodnutí, na můj verdikt, na to jestli si zase sama sobě vystrojím popravu. Byl to ten okamžik, kdy dávám ruce pryč, přesně v tomhle momentu, kdy mě napadnou tyhle myšlenky a svět už není růžový, ani modrý ale celý hnusně černý a ta černá je obalena nemilosrdnou chladnou mlhou. Tak strašně jsem se bála být opuštěná, ale ještě víc jsem se bála, že mě opustí člověk, kterého nebudu umět opustit já, bála jsem se, že mi vyrve kus srdce a zahodí ho někam hodně daleko, a já ten kousíček už nikdy nedostanu zpět. Proto jsem volila útěk, vždy jsem ho volila a chtěla jsem si ho zvolit i teď. Můj panický strach mě vždy nutil k tomu, že jsem vycouvala dřív, než bylo třeba, proto jsem každou noc usínala sama, proto jsem každou noc plakala do polštáře, proto mi ze srdce zbylo už jen tak málo ………………

A tak půjdu radši spát, nebudu myslet na ošklivé věci, které se nestaly a jestli se přece jen nějaké staly, budu věřit, že je přemůžou věci krásné, ty věci které se nám ještě přihodí a nám se z nich štěstím zatočí hlava.