Mezihra je hra na mezi 1 - Podzimní ráno

Ráno odhrnuju žaluzie s čím dál větším sebezapřením, venku je zrovna ta nejodpornější část podzimu, barvy už dávno pryč a sníh v nedohlednu, no prostě hnus a ještě jednou hnus! Co já bych teď dal za jaro! Ještě se vrátit do postele, spát… Ale doma není ani jedna cigareta, budu se muset obout a jít do trafiky, sice se mi nechce, ale budu muset, „absťák“ je horší, než ranní lenost.Uběhlo deset minut, deset zbytečných minut dalšího zbytečného dne, zapaluju si první z řady dnešních retek a dívám se přes zamlžené okno do dvora. Ty si ještě klidně ležíš, pozoruješ na mě na půl oka a přemýšlíš, přemýšlíš, kde jsem. Tady s Tebou, v bytě, který jsme si vysnili a zaplatili, ať už časem, nebo penězi, v bytě, kterému jsem se pořád nenaučil říkat doma, nebo někde tam, kam za mnou, při nejlepší vůli, nemůžeš? Ještě Tě vidím, jak hýbeš rty, něco říkáš a asi bych na to měl odpovědět, možná, že je to i důležité. Jenže já už Tě neslyším, vidím před sebou tu vyprahlou silnici, mez se suchými stébly trávy a oči, oči, které jsem už od té chvíle nikdy nespatřil…

„Tak co teda bude?“ hozenej kamínek zdůraznil  trochu naštvanou otázku.“Já Ti to řikala, řikala jsem Ti, že máme toho dědu poslechnout, že to tu zná!“ Neodpovídám, co jí mám na to říct? Má pravdu, nevěřil jsem tomu legračně vrásčitýmu dědečkovi – hříbečkovi na periferii Sevilly a teď tu posedáváme na čekačce smrti a jenom koukáme, jak auto za autem mizí v oblaku žlutýho prachu. Celá ta zatracená země okolo je žlutá, jedinou oázou zeleně jsou její oči nad kropenatým nosem, kterej teď nafrněně krčí. „Kašli na to, jdem na druhou stranu a zkusíme něco chytit zpátky. Přiznej si konečně, že Ti tohle nevyšlo.“ „Hmm, jo, no jo, počkej, přenesu bágly.“ Balím dvě cigára z přesušenýho Javanse do posledních papírků zapaluju nám a mžourám do slunce…

Cigareta mi nechutná, a kafe má nějakou pachuť, zdá se mi, že na patře cítím dávno vyhořelé balené cigarety a prach španělské silnice. Třesu hlavou a odkašlávám si, abych se toho pocitu zbavil. „…až pojedeme k našim, nezapomeneš na to?“ Kývám Ti na otázku, i když ani v nejmenším nevím, na co ses mě ptala. „Jasně Betty, to víš, že nezapomenu.“ „Betty? Kdo je Betty?“ „Jé, promiň, myslím na práci a Betty je jméno, které jsme dali virtuálnímu narušiteli systému, jako Level Betty, po mém prvním kole.Nějak jsem Tě nevnímal, miláčku, co že jsi to říkala?“ Lžu, až se práší,ale účel světí prostředky. Nemám čas ani náladu Ti vyprávět, kdo je, nebo kdo byla Betty, myslím, ne, vím, že bys to stejně nepochopila. „že nemáš zapomenout na tátovy narozeniny, až pojedeme k našim, jsem říkala. Posloucháš mě někdy, nebo pořád myslíš jen na práci?“ Ta práce nás živí, víš miláčku? Myslím si, ale nahlas neřeknu nic, nemám nejmenší chuť se hádat. Jdu do garáže pro auto a skládám do kufru tašky, jede se na velký rodinný nákup, ach jo…

Na Rue Richelieu pomalu padá tma a já pořád sedim u všelijak sflikovanýho stolku, piju třetí utrejch, kterej má s kafem společnou jenom barvu a jméno a čekám. Ještě nevim, že se nedočkám, že už jí nikdy neuvidim, čekám… Sraz po roce od španělskýho dobrodružství se prostě nekoná. Nemá telefon, já taky ne, co dělat…

„Miláčku, nečekáš dlouho?“ „Ne, jedem, ať to máme z krku, víš,  jak to nakupování nesnáším.“ Jedeme a já se dívám po krajnici a podvědomě čekám, že uvidím někoho se zdviženým palcem, jak zkouší končícímu podzimu ukrást aspoň ještě kousek cesty…