Nevidomá

Věnováno básníkovi z Kroměříže

Byla jsi mou slepou uličkou, vteřina zproštěná okamžiků. Nárazy do ticha, nárazy do víček, touha, co slitá je do puntíků. I po tmě jsem cítil tvou přítomnost s příchutí jablek z Nové Anglie. Díváš se do prázdna, já dívám se na tebe, ale tvůj pohled se ze mě nesmyje. Chtěl jsem ti do srdce vyrýt zprávu, ale ty ses prostě nedala. Je totiž nemožné tepat do věci, která už tepat přestala. V tmavomodrém světle je celý tvůj svět, věříš jen vodám, které důvěrně znáš. Noty co tápou v osnově bez linek tě milují. Neboť i jim se podobáš. Sedíš si na trávě za cihlovou zídkou, zmatená z okolí a z pocitů svých. Děsíš mě tak, jako děsí mě skutečnost, že nemáš pásku na očích.

---