Fabroiáni II.

Jestli jsem si snad někdy myslela, že zvládnu Yale levou zadní, tak jsem se velice pletla. Musela jsem ohánět, kde to šlo. Na přednášky jsem přicházela zásadně pozdě a přišlo mi, že se den snad o polovinu zkrátil. Najednou nebyl vůbec čas na nic, na co jsem byla zvyklá doposud.

S Richardem jsem se viděla málo, maximálně dvakrát za den. Měli jsme rozdílné učební plány a tak jediná možnost byla sejít se u snídaně, oběda a večeře. Kolikrát jsme ani na oběd nešli, místo toho jsme seděli pod některým stromem v parku, nebo na lavičce a učili se.

Neměla jsem ani pořádně čas, s někým se tam seznámit. Lítala jsem z hodiny na hodinu a mezitím jsem se snažila doučit to, co jsem zameškala. A že toho nebylo málo.

Jedno vzácné odpoledne, kdy jsme měli hodinu volna na oběd mezi fyzikou a chemií. Nevyužila jsem to pro oběd, jako ostatní, ale pro chvíle v knihovně, kterých jsem měla málo.
Seděla jsem v červeném, čalouněném křesle, až vzadu, kde byl největší klid. Na klíně mi ležela otevřená kniha, která měla něco kolem tisíce stran.
„Ahoj..“
Zvedla jsem hlavu a hleděla přímo do Richardových zelených očí.
„Ahoj..“oba jsme šeptali, protože v knihovně se i sebemenší šoupnutí nohou trestalo všeobecnýcm zasyčením 'Ticho tam!'.

„Kdy jsi prosimtě naposledy jedla?“posadil se do křesla vedle mě a s úzkostí v očích pozoroval hromadu knih kolem mě.

„Dnes ráno,“odpověděla jsem, sledujíc každičký detail jeho obličeje. Nebylo totiž lehké, se v téhle době výdat. Oba jsme měli moc učení a na nic víc nezbýval čas.

„Takže nemáš čas na oběd?“
Zakroutila jsem hlavou. „Ne, vůbec nestíhám. Musím udělat ještě několik esejí..“

„Já bych tě klidně doučoval.“

„To je v pohodě. Sám toho máš dost.“

„To se budeš jen učit?“

Podívala jsem se na něj a obočí mi stoupalo vzhůru. „Neříkal si mi právě ty, že až sem půjdu, nesmím na učení kašlat?“
„Ale jo..to jsem říkal. Jenže sem si nemyslel že na sebe nebudeme mít vůbec čas.“

„Promiň, Richarde, ale to, co ty máš vrozené a pro co ses zřejmě narodil, se mi ostatní smrtelníci musíme naučit.“

„Jeden oběd tě nezabije, Lily, já ti to večer vysvětlím.“

„Ne, tohle fakt nepůjde. Potřebuju se to naučit a musím přečíst ještě tady tyhle všechny knížky a-“nestačila jsem už doříct větu. Richard se zvedl a šel pryč. Zmateně jsem ho pozorovala.

„Richarde!“zavolala jsem, až moc hlasitě.
„Šššš!“ozvalo se ze všech stran.

Zamračila jsem se.

Tohle se mi nelíbilo, tohle se mi vůbec nelíbilo. Ještě nikdy, v životě jsem se s Richardem nepohádala. Když nepočítám tahanice o autíčka.

Dívala jsem se na jeho záda, když s trhnutím otevřel dveře a vyšel ven, a něco hluboko ve mně se sevřelo.

„Richarde!“
Ticho.
„Richarde! Počkej! Kam jdeš..neopouštěj mně!“
Nic než vítr.
Běžela jsem lesem. Srdce mi divoce bilo v hrudi a dralo se ven. Cítila jsem panickou hrůzu, ale ne z toho místa, ne že jsem byla v noci v lese sama, ale cítila jsem, že mě někdo opouští. Volala jsem jeho jméno v zběsilé touze a doufala, že se vrátí, že pro něj znamenám tolik, že mě neopustí.
„Prosím!“křičela jsem. „Neodcházej! Vrať se! Prosím, ach, prosím! Richarde!“
Viděla jsem jeho záda, jak se vzdalují. Zrychlila jsem ale připadalo mi, že se stále pohybuji na místě. Křičela jsem. Vlasy se mi lepily na obličej a létaly všude kolem mě. Všechno ve mně se hroutilo a já věděla, že tohle je konec.
„Richarde!
Nic než déšť.
„Vrať se!“
Nic.
Vzpínala jsem ruce v němé prosbě. Prosím, vrať se. To byla poslední moje myšlenka.

Pak jsem se s výkřikem probudila. Vlasy a triko, ve kterém spím, jsem měla přilepené na těle. Otřela jsem si čelo a padla obličejem do pošltáře. Byl to hrozný sen. Ten pocit ztráty a zoufalství, který jsem cítila v tom snu, mě neopustil po celý den.

Zrychlila jsem krok, abych ho dostihla. Položila jsem mu ruku na rameno a otočila ho k sobě.
„Lily?“jeho hlas zněl překvapeně.

„Ahoj..ehm..tak jsem si myslela..zajdem na oběd, co říkáš?“usmála jsem se.

„Ty máš čas?“opřel se ramenem o zeď a pozoroval mě.

„Jo..chvíli,“připustila jsem.
„A tu věnuješ mě?“

„Jo. Chci se omluvit, neměla jsem na tebe tak vyjet, vím, že mi chceš pomoct. Já se snažím. Chci tuhle školu udělat, opravdu jo a-“položil mi prst na pusu a usmál se.
„Já vím, nezlobím se. Chápu to. Tak jdeme?“
„Jo..“usmála jsem se. Vzal mě zlehka kolem ramen a společně jsme šli do jídelny. Stáli jsme v řadě a sedli až dozadu k oknům. Jedla jsem pizzu a pozorovala, jak mluví. Hodně gestikuloval. Snažil se vyjádřit pohyby rukou to, co říkal. Bylo to komické, ale já to měla ráda. Patřilo to k němu.

„A co ty?“zadíval se na mě. „Vycházíš s Stevensovou?“

„Astronomie?“jména učitelů jsem si pletla, pamatovala jsem si jen podobu a kdo, jaký učí předmět.
„Jo, Astronomie. Prej je na hvězdy úplně ujetá.“

„Jo, to máme společné..“

„Dalekohledy se dají půjčovat, víš, Lily..nemusíš strádat nad tím, že sis nemohla vzít ten svůj.“zašklebil se.

Zamrkala jsem. „Dají se půjčovat?“

„No jasně, řekneš, že si uděláš esej a ona ti ho v pohodě půjčí..“

„Pane jo, to je super..půjdeš se mnou?“

„Jasně, kdy chceš jít?“napil se coly, ale nepřestával mě pozorovat.
„Tak třeba dnes večer? Je pátek. Budeme mít dost času učit se o výkendu..co říkáš?“

„Jo, to zní skvěle. Tak dobře, dojdi si k Stevensové pro dalekohled a já tě večer vyzvednu, dobře?“nahnul se nad stolem aby mě políbil na tvář. „Musím na literaturu.“hodil do sebe poslední kousek pizzy vzal svoje věci, věnoval mi ještě jeden krátký úsměv, a odešel na svou hodinu.

„Netrávíme spolu vůbec žádný čas!“

„A to to chceš snad hodit na mě?!“
„A ne snad?! Nejdřív se ty vztekáš, že se chci učit, ale když spolu můžeme strávit večer, raději jdeš..s nimi!“vrhla jsem rozlobený pohled na partičku, která stála na druhé straně chodby a čekala na mého nejlepšího přítele, který si raději vybral posezení s nimi než večer se mnou.

„Promiň, Lily, ale ty si poslední dobou hrozně protivná!“

„Tak to se ti hluboce omlouvám!“

„Lily..“

„Ne! Šetři dechem. Jdi si s nimi a užij si to. Půjdu do parku sama..“
Hodila jsem si vztekle batoh s dalekohledem na záda a šla ven. Vyběhla jsem do tmy a ignorovala jeho hlas, který se za mnou nepřestal ozývat. Hruď jsem měla sevřenou jako vymačkaná švestka, zdálo se mi, že jsem zestárla nejméně o dvacet let. Všechno teď bylo hrozně složité.
Ani jsem vlastně pořádně nevěděla, kde ten park je. Ve dne jsem ho našla, ale v noci?

Stále jsem se rozhlížela, až sem ho konečně našla. Věci jsem si položila na jednu z laviček a rozložila dalekohled. Šla jsem s ním dál, na palouk mezi stromy. Dala jsem do kukátku velikost, v které jsem chtěla pozorovat a nedočkavě se podívala do kukátka. Bylo to přesně to, co jsem očekávalo. Nebe, posyté hvězdami. Byly nádherné, rozprostřené po celém neby, dokonalé a svobodné. Hledala jsem souhvězdí, která jsem už znala a pozorovala jejich soustava.

Najednou se mi něco mihlo přes objektiv, až mi praskla čočka. Odstrčila jsem od sebe dalekohled a vzápětí ho rychle chytala, aby nedopadl na zem. Jak tohle vysvětlím profesorce?

Světelný záblesk jsem ale zahlédla znova. Od přírody jsem náramně zvědavý člověk, a tak mi to prostě nedalo. Musela jsem se podívat, odkud to jde. Nechala jsem dalekohled dalekohledem a šla za tím světlem. Podlezla jsem pod několika hustými stromy a prolezla několik stromů, než jsem našla to, co jsem hladala.

Mezi stromy, v temné části parku, stála skupinka lidí. Do obličeje jsem jim neviděla, na to byla moc velká tma.
V tom mi došlo, z čeho byla ta zář. Tomu jednomu, asi třetímu nejvyššímu, zářila ruka. Šokovaně jsem zalapala po dechu a vzápětí rychle utichla, protože se obličeje všech, velice pomalým způsobem, otočily ke mně. Nikdy jsem takovou hrůzu nezažila. Připadalo mi, že moje srdce vynechalo pár úderů.

Plíce se mi sevřely, zdálo se, jakoby se mi krev v žilách vařila a mě to donutilo pokleknout na mokrou zem. Svalila jsem se do trávy, kroutila se v křečích, které jsem si nedokázala vysvětlit a v posledním okamžiku, kdy jsem byla schopná rozpoznat dění kolem mě, jsem zcela jistě zahlédla, jak se zářící ruka sklání nad mým tělem. Pak vše utichlo.

Sluneční paprsky mi narazily do tváře. Pomalu jsem od sebe odlepila oční víčka. Ležela jsem na postely, na koleji, v našem pokoji. Rozhlédla jsem se. To se mi to všechno jen zdálo? Probudilo mě silné a vytrvalé bušení na dveře.

„Lily! Lily!“byl to Richard. Vstala jsem a mátožně se dobelhala ke dveřím. Motala se mi hlava a nohy mě brněly. Otevřela jsem dveře a Richard málem spadl na mě.

„Bože, Lily! Krucinál, to nemůžeš otevřít?! Co s tebou bylo?“díval se na mě, jako na blázna s snažil se v mém obličeji cosi rozpoznat.

„Co by se mnou mělo být?“opáčila jsem.

„Dva dny si o sobě nedala ani vědět. Tvoje spolubydlící je u rodičů, takže ani od ní sem nic nevěděl. Málem sem jel k ní domů pro klíče. Proč si krucinál neotevřela?“

„Dva dny?“vydechla jsem. „to je nesmysl!“

„Je neděle. Do parku si šla v pátek večer, od té doby sem tě neviděl. Šel sem tam za tebou ale byl tam jen tvůj batoh a dalekohled na zemi. Měl rozbité sklíčko. Víš jak sem se o tebe bál?!“mluvil tak rychle, že jsem se musela pečlivě soustředit na každé slovo. Pak si mě zběsile přitáhl do náruče a sevřel mě v ní. Zalapala jsem po dechu.
„Promiň,“zamumlal a pustil mě.
Dívala jsem se do jeho tváře, fascinována. Všechno bylo..jiné.
Rysy a detaily v jeho obličeje byly jiné, ostřejší a barvitější. Barvy byly sytější, hezčí. Jeho obličej jsem viděla každý den už přes sedmnáct let, ale až teď se mi zdálo, že jsem otevřela oči. Až teď jako kdybych ho mohla vidět.

S údivem jsem zvedla jednu ruku a dotkla se konečky prstů jeho tváře.
Zíral na mě jako na blázna. Ano, možná jsem se zbláznila.