SAMOMLUVA S TRPKOU PŘÍCHUTÍ PO OVOCI ZE STROMU SVOBODY A DEMOKRACIE

Kdo vlastně jsi? A jak se daří?

Po ukončení turné s divadelním souborem, s nímž jsem účinkoval ve hře Blahoslavená Anežka Přemyslovna u příležitosti poutních slavností svatořečení protagonistky v Římě, jsem se vracel do Prahy právě v osudný pátek: Byl pozdní večer, 17. listopad… Uzavíral se neuvěřitelný kaleidoskopický řetěz nevšedně sdílených prožitků, počínající společnou přípravou, dobrodružným putováním, pokračující řadou milých setkání s neobvykle laskavými lidmi v cizí zemi, dokonce i s bublajícím zemětřesením při společné večeři pod slavnostně prostřeným stolem v městečku Frascati. Končící návratem ze závratné, duchovně prožívané vycházky zpátky do důvěrně známého vězení vlastní země, s pocity svíravé úzkostí při pohledu na zdrcující záběry brutálního masakru stovek bezbranných studentů. Na nesčetných obrazovkách umístěných na veřejných místech mnoha měst celé republiky jsme viděli po řadu následujících dnů záběry s policajty ozbrojenými a opancéřovanými od hlavy až k patě, jak svými dlouhými bílými pendreky zběsile řezali hlava nehlava sotva dospívající děti, sevřené policejními kordony ze všech stran do stísněného prostoru, z něhož nebylo úniku. Výsledkem masakru patrně nebylo jen pár boulí a modřin, ale desítky, spíše stovky těžce zraněných lidí, do konce života poznamenaných fatálními následky, nemluvě o psychických důsledcích. Jenomže pohyblivé obrázky videozáznamů nelze obejmout, uchopit za ruku. Zeptat se: Bolelo to? Bolí to ještě? Kdo vlastně jsi, jak se jmenuješ a co pořád děláš? A jakpak se ti daří? Proč jenom doposud zůstali bezejmenní? Protože nejsou zajímaví? Protože nejsou důležití? Neřekl bych. Nevím, jak pro koho, ale pro mne zajímaví a důležití jsou. Jak se následujících dvacet let odvíjel jejich osud? “A jak se vám daří?”

---