Farář

Farář

 

Vesnička malebná uprostřed luk,

neslyšíš živáčka ni žádný hluk,

překlene staletí jak oblázek vlna,

tichoučká byla co bublinka vína.

 

Žily zde ovečky pod jejich farou

těžko dnes souditi jak asi starou,

nikdo as netušil, zhoubný to dům,

jaký pan farář předvede um.

 

Přišla mu dívenka by s farou pomohla,

co se as stane tu, tušiti nemohla,

farář byl postarší ctihodný muž,

však mravy zbožné nectil on už.

 

Dívka ta mladinká Markéta slula,

vkročila zbožně a boty si zula,

při tomto úkonu dotkne se koleny,

ortel si podpíše, dny jsou jí sečteny.

 

Farář se zahledí, krásné to nohy,

asi má dívčina ďábelské vlohy,

Práci to jistě dá, vyhnat z ní ďábla,

aby v ní jeho moc co rychle slábla.

 

První dny sledoval, choval se mile,

v duchu se usmíval, že dosáhne cíle,

cíle tak krutého k děvuše mladé,

svátosti oltářní na stolec klade.

 

Čekání faráře přestává bavit,

přemýšlí hluboce jak sukně ji zbavit,

rady si nevěda krucifix chopí,

po ráně zbledla, oči v sloup klopí.

 

Ďáblovo stvoření, dostaneš co proto,

pastýři podržíš  nuzná holoto,

V světnici svoji rázně ji vzav,

dusotem přehlušil i hlomoz svých krav.

 

Ďáblova ducha z těla jí vyhání,

zažiješ Markétko i horšího chování,

ráno se zhrzena ve sklepě probere,

co život nachystal, rozum ztěžka jen pobere.

 

Ze sklepa hned domů utekla,

že nevrátí se na faru se zařekla,

i pověděla všechno drahé matce,

překvapena, matka pravdu vědět nechce.

 

 

Matku farní peníz v kapse hřeje,

dcerce pomoci nedopřeje,

na faru zase jíti musí,

máti se jí za tento čin hnusí.

 

Dcera hrozí matce, že roznese to po vsi

matka v duchu dí, spíš dozví se to psi,

I nepůjdu zpět, matce svojí pravila,

matka nesnesla by bídu,radši dceru svoji zabila.

 

---