Óda na bohyni

ÓDA NA BOHYNI

Ty, vládkyně pantheonu představ mých,

co bohyně ty živá říkáš světu,

já dotykem tvých úst bych rázem zpych,

dotykem nadlidskosti, jež zří se v plném květu.

Neznaje slov pro smyslnost a půvab,

nemohouce vyjádřit svůj vlastní cit,

sedím a píšu řádky prázdných úvah,

bez tebe však navždy budu živořit.

Když zraky mé se vetnou do tvých očí,

těch studní, v nichž se utápím,

chycen pod hladinou, nepřestává se mi hlava točit,

nemohu-li je vlastnit, tedy se utrápím.

Jat rozkoší tvých vlasů,

co hřívy ztepilé, již nehoden jsem hladit,

nehoden vlastnit jejich krásu,

nehoden všeho, což může mi to vadit?

Tvůj hlas mi v paměť zarývá se,

při každém slovu víc a více,

má duše tobě zaprodá se,

uzřím-li znovu tvoje líce.

Toť óda na bohyni mého žití,

předčasně skončena neb mocné pero i mnoho papíru,

nemohlo by vystačiti,

ni zdaleka vyjádřit jak zmírám pro víru,

pro jakou víru, ptám se nebe…

pro víru v lásku, v naději a v tebe…