Jaro

Jaro

Procitá víčko s prvními květy-

ranními paprsky opařen;

kvítka odráží se v tůni oka mého;

a v srdci zaslech’ sem smích kolotočů, dětí.

Širé pláně nevlídné běloby ustupují jaru

a zeleň coby tsunami pohlcuje smysly,

oslněn bouří květů v závrati se ztrácím,

rezignuji na polibky, hraji na kytaru

ve vší té kráse…

Louka květnatá jest více než má poezie-

májka rozhlíží se v širé celé kraje

a radost veselí i hmyzu již se dotékaje

bzukot působí jak sláva elegie.

Nevida dříve, vidím jasně dnes-

jaro očekávání že dostane se krásy,

nejen nám, i budoucím a na věčné časy;

oslněn příliš v stébla prvé krásy já sem kles.

Samotný buk pištcovu loutnu co připomíná,

hraje svou notu v širosti světa,

z pupenu na pupen nota k notě létá

vydává melodii jež ihned zase zapomínám.